Rumunsko 2005

Kategorie: Rumunsko 2005 Zveřejněno: pátek 7. únor 2014 18:40

Kapitola 1. - Vzhůru na cestu

 

Neděle 17. 7. 2005

Dnešním den lze považovat za první den, kdy mě zasáhla cestovatelská letní horečka a kdy naplno propukla infekce zvaná hory v létě hory v zimě.

Po dlouhém přemýšlení a plánování jsme se definitivně rozhodli, že navštívíme divoký Balkán, konkrétně zemi Drákulovu. Nikdo z nás podobný počin ještě nezkoušel. Vyrážíme takřka bez zkušeností (možná jedna malá, pokud je počitatelná, by byla a to neplánovaný průchod několika romskými osadami na Slovensku v loňském roce). Jednotka se skládá z Luboše, Pavla (můj mladší bratr) a mé maličkosti.

Na večer jsme se sešli s přeplněnou těžkou batožinou na starém dobrém Wilsnovi (hlavní nádraží Praha). Vidina náročné 20hodinové jízdy vlakem s námi cloumala celý den a byli jsme nuceni se vrhat do složitých matematických propočtů, kolik že nám bude stačit piv na cestu. Nakonec jsme vyloučili noc a přestávky na čurání a při jednoduché rovnici, která se učí na všech školách 1 pivo / 1 hodinu / 1osobu mi vyšlo číslo 45, což bohužel nemohlo být akceptováno, neboť coby řadoví zaměstnanci a studenti na nosiče prostě nemáme. Museli jsme se tedy spokojit s nepříliš uspokojivou (myšleno co do počtu, nikoli chuti) paletou 24 zubrů v plechu. Při použití kalkulace vychází tedy 8 kusů na hlavu.

http://www.fotojura.cz/images/cestopisy/rumunsko05/KIF_1777_resize.jpg

 

Perón je přeplněný skupinkami Čechů mířících stejným směrem avšak s podstatně menšími zásobami na cestu, což bylo pro nás příjemné zadostiučinění a hřejivý pocit. Ono se není čemu divit, když jsem viděl, jak se blíží ověšený Luboš a táhne za sebou, ještě divnou obrovskou platovou tašku jdu málem do kolen. Půlhodinu před půlnocí se nekompromisně ozve ostrý zvuk a za minutu se celý Balkán-expres (rychlík Panonia) vydává na minutu přesně na cestu. Kajutu jsme si zajistili sami pro sebe, ať se nám hezky usíná bez zbytečného strachu o výbavu. Ještě než se vlak začíná proplétat spletí výhybek, „cinkáme“ si prvním dovolenkovým. Postupně se seznamujeme s osazenstvem vedlejších kupé. Sousedíme s dalšími dobrodruhy, kteří jedou Rumunsko již potřetí, mají tentokrát namířeno do Banátu. K dobru nám přihazují pár zkušeností a pro pobavení pár historek.

 

Pondělí 18. 7. 2005

 

Příště jedem lodí

 

 http://www.fotojura.cz/images/cestopisy/rumunsko05/mapRomania.jpg

Pivo bohužel došlo již ráno uprostřed maďarské vyprahlé pouště, tak nám nezbývá, než jen tiše trpět. Nudná krajina, navíc nesnesitelné vedro a vagony bez klimatizace dělají své. Pod stropem vagónu se tetelí horký vzduch a za oknem se míhá několik hodin jízdy stále stejná kombinace slunečnice – kukuřice – obilí. Přejezd rumunských hranic byl proto vysvobozením. Na hranicích nás zdrželi pouze 40 minut. U našeho vagónu byla venku hadice s vodou, takže jsem se trochu opláchl. Od města Arad se již prostředí rychle mění a my můžeme alespoň ze zaprášeného okýnka sledovat pozvolně se zvedající hradbu hor na dalekém horizontu. Většina krajanů již vystoupila, aby si co nejvíce zkrátili cestu k Fagarasi. My budeme nastupovat na přesně opačné straně, takže zůstáváme v klidu a trpíme o ještě asi o 6 hodin déle.

Kolem desáté večerní hodiny rozeznáváme s radostí už spící nádraží s osvětlenou cedulí Brasov s novou dávkou energie se hrneme ven.

 

 

Našim cílem je sehnat co nejrychleji levné ubytování. Máme vytipovaný kemp na konci Brasova, posledním krokem je nějak se tam přepravit. To se nám kupodivu daří poměrně rychle, sehnat před nádražním vchodem odvoz není problém, čeká zde pěkná řádka turistů chtivých taxikářů. S jedním z nich se domlouváme na dovozu do kempu. Na recepci domlouvám německy ubytování (1 stan + 3 osoby) a platím sjednanou cenu. Kemp je velmi dobře vybaven - osvětlení, pěkné čisté sprchy, teplá voda a rovná zem pro stany. Nekoná se ani žádný turecký hajzlík, o kterém jsem si myslel, že bude všude. No, je vidět že civilizace pokročila i sem. Bohužel tohle bylo poslední setkání tohoto druhu, pro následujících 14 dní. Stavíme stan a jde se spát.

 

Kapitola 2. - Pohádka o tom, jak se stát milionářem

 

Úterý 19. 7. 2005

Ráno vstáváme poměrně brzy, před sebou máme opět naplánovaný cestovatelský den. Našim cílem je město Câmpulung a poté další den přes Aref až k Drákulovu doupěti. Opouštíme kemp a hezky zvesela pěšky míříme směrem, odkud jsme včera přibližně přijeli. Po 10 minutách chůze narazíme na zastávku MHD.

http://www.fotojura.cz/images/cestopisy/rumunsko05/KIF_1780_resize.jpg

 

Luboš se snaží něco vyčíst z jízdního řádu, ale je to jen změť časů, bez názvu zastávek, takže máme informace nulové hodnoty. Přesto se rozhodujeme, že jedeme, samozřejmě na černo, jízdenky nebylo kde koupit a domluva s řidičem by nejspíše způsobila časový kolaps dopravy. Pokud by nás snad chytili, tak neumíme, nerozumíme, prostě jdi pryč. Chceme se dostat do centra, takže v okamžiku kdy máme pocit podle zástavby, že tam jsme tak lezeme ven. První věc, kterou hledáme, je nějaký bankovní ústav. To se záhy daří a zbavujeme se přivezených dolarů za místní milionářskou měnu. Právě probíhá měnová reforma, takže si musíme dávat pozor, aby nám nenaúčtovali staré Lei za cenu nových. Spokojeně shrabuji miliony a libuji si, že i Ondřej Hejma (toho času moderátor soutěže Chcete být milionářem) by záviděl. Snažíme se vyznat ve spleti dopravních prostředků a hledáme, který by nám mohl odvést na nádraží. Nakonec to vzdáváme a volíme cestu nejmenšího odporu, osvědčený taxík. S překvapením zjišťujeme, že se cenově jízda ve třech vyplatí více než zmiňovaná hromadná doprava.

Bran, hrad plný omylů

Na autobusovém nádraží zjišťujeme nemilou skutečnost, že do okolních měst jezdí bus 1x denně a o půl jedenácté dopoledne je jich většina již pryč, včetně náš vyhlédnutý spoj do Curtea de Agres. Rychle měníme plány a volíme trasu přes Bran (asi nejznámější rumunský hrad mylně spojovaný s Drákulou).

 

 

Tento hrad je asi 35 km od Brasova. Jako lákadlo na turisty to očividně zabírá, protože tam již jezdí spoj každou půlhodinku. Tomu říkám cílená reklama. Směr, kterým leží, nám plně vyhovuje, proto jsme se rozhodli rychle jednat. Předpokládáme, že se nám podaří výrazně přiblížit k Curtea de Agres. Za chvíli přibafá stařičký Ikarus a jedem.

 

 http://www.fotojura.cz/images/cestopisy/rumunsko05/KIF_1808_resize.jpg

Bran je zde očividně velmi oblíben, celá vesnička a skanzen pod ním je turisty prošpikován. Nic pro nás, rychle procházíme a jdeme na prohlídku hradu. Cena za ni je samozřejmě přehnaná. Jdeme na to jinak, někteří máme stále ISEC karty. Ten kdo ne, tak tomu ji půjčíme a studenta uděláme. Cena je rázem sražena na ¼ a ještě nenahlásíme foťáky. Kontrola není žádná, takže konečně máme nějaké fotky. Prohlídka probíhá bez průvodce a není moc co k obdivování - je to poměrně malý, byť útulný hrádek. Taková česká klasika. Zde velmi obletovaná, Rumunsko příliš těmito památkami neoplývá.

Poznáváme rumunskou dopravu

Kolem 13.00 již přešlapujeme na zastávce a vyčkáváme na spoj do Câmpulungu, předposlední přestupní stanice odkud by měli jezdit linky do Curtea de Agreş a konečně Arefu – našeho cíle. Odjezd tipujeme tak do hodiny dle narůstajícího hloučku lidí postávajících kolem nás. Říkám tipujeme, neboť jízdní řády se nikomu z nás najít nepodařilo a domluva s domorodci, taky není moc úspěšná.

Naše tipovací soutěž vyšla na jedničku s hvězdičkou, skutečně během půlhodinky přijíždí na zdejší poměry opravdu luxusní zánovní autokar Mercedes. Řidiči ukazujeme prstem na mapě místo našeho vylodění (snahu o ústní komunikaci jsme vzdali už v Brašově, kde se ani v bance na angličtinu či němčinu nechytali) a hrneme se na zadní sedadla.

http://www.fotojura.cz/images/cestopisy/rumunsko05/KIF_1811_resize.jpg

 

Opět se setkáváme s tím, že řidič nás posílá sednout a nechce peníze. Platí se zde až při výstupu. Cesta vede krásným údolím a postupně se zvedá, až po hodince vyšplháme na hřeben. Otevře se úžasný výhled do všech stran a my hltáme každý kopeček, zatímco všechny ostatní cestující to očividně vůbec nevzrušuje a do jednoho spí. Nezvyklou cestu navíc umocňují stáda krav, ovcí, koz a koní, které mají i v tom největším stoupání přednost a v jedné serpentině dokonce i převrácený kamion. Něco jako svodidla zde rozhodně nenajdete. Řidič tu naštěstí asi nejede poprvé, takže si cestu náležitě vychutnává a vytahuje z motoru maximum. To probudí většinu osazenstva a všichni se křečovitě drží opěrek. Abychom přece jen nebyli ošizeni o pořádné vzrušení a zážitky, jednomu z nich udělalo nevolno a oběd jde zpět na světlo boží. Raději se tedy zase věnujeme krásné krajině za oknem. Zběžnou korekcí s mapou zjišťujeme, že mnoho vesniček v ní vůbec není, proto se statečně rozhoduji získat nějaké informace ze staříka, s nímž sdílím dvoj-sedačku. Jako každý Rumun je i on velmi komunikativní, takže jsme si krásně popovídali, byť asi každý o něčem jiném :-)

 

 

Po dvou hodinách vyskakujeme na (asi) nádraží v Câmpulungu, ale bohužel opět jede nejbližší spoj do Curtea de Agreş až ráno kolem desáté hodiny. Cestovního adrenalinu dnes již bylo dost, hurá na pivo. Chvíli hledáme jakýkoliv kumbál s točeným pivem, ale bez úspěchu. Sluníčko a dvacetikilový batoh dělají své, takže bereme za vděk i lahváčem s něčím co nám připadá jako limonáda, nu což dobrého pomálu. Sedíme na zahrádce pod slunečníkem, plánujeme příštích pár dní, seznamujeme se s krásou, jednoduchostí a účinností tureckých toalet. Začínáme se těšit na další dny, ve kterých už konečně budeme v horách. Postupně tomu moku přicházíme na chuť, po pátém za přispění vedra jsme kapku veselejší a začínáme přemýšlet, kam složíme kosti. Hotel zamítáme, takže spíš obhlížíme kopečky za městem. Jeden z nich se zdá sympatický jak výškou, tak polohou pro sledování západu slunce nad usínajícím Câmpulungem.

Památná noc plná překvapení, noc, na kterou se nezapomíná

Stan jsme rozprostřeli na plácku kousek pod kopečkem, pár set metrů za posledními domky. Při jeho stavbě nám společnost dělali zprvu neškodní, po chvíli již značně agresivní brouci – létavci (nevíme, co to bylo, ale velikostí bych to přirovnal asi k chroustovi). Navíc se začal zvedat vítr a v dálce nad horami se začalo blýskat. Proto raději rychle dostavujeme a soukáme se dovnitř. Z prvních kapek jsme si dělali legraci. Lubošovo tvrzení, že alespoň vyzkoušíme, kvalitu nového stanu, znělo optimisticky. Stejně tak šamanské volání „Přijď, bouřko přijď“. A ona přišla. Během několika málo minut se zvedl vichr, blesků bylo tolik, že splývaly do jednoho a bouře sílila.

 

Veselá nálada se změnila v tázavou. Stan se začal nebezpečně naklánět na všechny strany v rytmu pekelného větru. Zevnitř jsme se snažili alespoň nějak držet konstrukci, ze začátku celkem úspěšně. Byla, ale jen otázka času kdy něco povolí. Vítr bičoval ze všech stran, ohlušující rány dávaly najevo, kde že se zrovna nachází epicentrum bouře a dodávaly tu správnou apokalyptickou atmosféru. Intenzita blesků mění noc v den. Najednou se kolem nás rozjasnilo. To když tropiko neudrželo nápor větru a snažilo se opustit naše ležení. Drželo jen díky přivázání k horní konstrukci. Díky tomu jsme mohli celé představení vidět hezky na vlastní oči, přímo z první řady. Nicméně v tu chvíli bylo pro nás životně důležité zachránit krytí stanu, takže jsem se rozhodl jít ven. Lubošovi se naštěstí nějak podařilo divoce vlající tropiko zachytit a napěchovat do stanu, teda do nesymetrické, zablácené, pokřivené hromádky, v níž jsme se krčili. Bohužel druhá vrstva stanu je nejen průhledná, ale taky dokonale prodyšná. Voda v rozích stanu tedy rychle stoupala, navíc se citelně ochladilo, takže z batohů lítalo vše, co jen malinko vypadalo suše. Alespoň na pár sekund. Když člověk zjistí, že vlastně víc dělat nelze, přepadne ho záchvat smíchu…

 

 

Po nějaké půlhodince nás bouře opouští a spěchá páchat nedobrotu zase o kousek dál. Vylézáme prokřehlí ze stanu, ždímáme spacáky a oblečení, vyléváme nashromážděnou vodu a balíme zbytky stanu. Rychle se vracíme zpět do města, které taky neuteklo běsnícím živlům. Všude v ulicích je tma a na zemi se valí voda a naprosto vše, od pneumatik, přes trička až po obří spadané větve. Cíl je jasný, najít hotel. To se daří záhy, v něm rozeznáváme po tmě recepci a v ní dvě vystrašené postarší dámy choulící se k jedné malé svíčce. Krása, takhle jsem si to vždy představoval při sledování klasik od Hitchcocka. Nevím, ale kdo koho víc vystrašil, protože pohled na tři promoklá, zablácená individua s batohy, chrlící pro ně naprosto cizím jazykem hromadu dotazů, taky asi stál za to. Ale pochopily, o co nám jde, za nějakých 27 euro máme pokoj a dokonce nám nabídli i svíčku. S díky a věděním, že ji budou potřebovat více, než my jsme jim zamávali baterkou a zmizeli v útrobách hotelu. Kdyby viděli, jak jsme zabahnění, asi by nás nepustily, tma je milosrdná. Pokoj byl více než slušný, s útulnou sprchou a hlavně třemi bělobou zářícími postelemi. Před usnutím dnešní krásné zážitky zapíjíme slivovicí (nebo z radosti že jsme přežili?) a pak již v klidu usínáme.

 

Kapitola 3. - O tom, jak se v Rumunsku cestuje na venkově

 

Středa 20. 7. 2005

Ráno se pozvolna probouzíme kolem deváté a začínáme dávat dohromady boty a další vybavení. Koupelna vypadá po našem řádění nehezky a vůbec ne tak útulně jako prvně :-) Na ulici již panuje čilý ruch a nebýt všude kolem zbytků větví, ani bychom nevěřili co se tady včera dělo.

 

Měníme další eura, kupujeme výtečné čerstvé pečivo a míříme k nádraží. Zůstávám a hlídám bagáž. Luboš s bráchou jdou na včerejší místo zkázy, zkusit dohledat chybějící stanové kolíky. Na místě vytrhali čtverec velikosti pingpongového stolu a snažení bylo korunováno nalezením třech pokřivených kolíků připomínajících dílo zvráceného umělce. Po návratu si dopřáváme konečně řádnou snídani zapíjenou lahváčem. Snažíme se zorientovat a nalézt nějaký smysluplný řád v odjezdech. Všude kolem postávají busy všech existujících a mnohdy už i neexistujících značek dávno vyřazených do výslužby, leč tady našly své uplatnění. Prostě krásné autobusové muzeum. Žádné technické vymoženosti zde nehledejte, zaběhnutý princip dopravy z období před 50 lety funguje stále spolehlivě a místní nemají sebemenší důvod jej měnit.

 

 

Tiše jsme užasli například nad stařenkou, která se pomalým tempem přišourala k stařičkému busu, který sotva stál na kolech, stoupla si na štafle a s pomocí vody, se kterou před chvílí umyla v čekárně zem, se snaží krouživými pohyby odstranit z čelního skla nánosy bahna a špíny. Pak jsem pozornost zaměřil na již zmiňovaný způsob dopravy, jehož hlavní podstatou jsem se zabýval již od včerejšího dne. Další poznatek byl následující: chceš-li tomu rozumět, nikdy v ničem nehledej logiku a řád. Řečeno praxí: chrchlající bus přijede, ze všech stran se do něj natlačí cestující a během půl minuty zase odjede.


 

 

Natěšeni po chvíli poznáváme dle malého nápisu Curtes de Arges náš stroj a jsme natlačeni dovnitř. Cesta proběhla až moc klidně, problém nastal zase ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k cíli. Všechna městečka vypadají stejně, žádné nádraží. Pomáhají nám opět další spolucestující. Vystupujeme tedy na rady uprostřed nějaké tržnice, když klesne rozvířený prach, za odjíždějícího autobusem nevěřícně koukáme na mumraj kolem. Ulice jsou plné troubících aut, postávajících Rumunů a kravích exkrementů. Naše těžce nabytá zkušenost s místní dopravou dostává další ránu, během několika minut přijíždí a odjíždí ze všech možných směrů a ulic neuvěřitelné množství tranzitů a my naprosto nechápeme, jak se v tom někdo může vyznat. Odchytáváme tedy pár místních, ale nikdo se nechytá, až s jedním mladíkem oboustrannou těžkopádnou angličtinou zjišťujeme, přibližné místo, kde stává spoj do Arefu. I na naší „zastávce“ se během našeho čekání přiřítí několik těžce naložených tranďáků, takže z dálky nervózně jen čteme, kam, že to jede.

 

 

Kupodivu skutečně přijíždí jeden s nápisem Aref. Skoro prázdný, paráda. Ale asi jen tak tři vteřiny. Nevím, jak a hlavně kdy se to stalo, ale když se rychle cpeme dovnitř, už je plno. Ale cestující mají dobrou náladu a trpělivost, naše batohy putují někam dozadu a my jsme vtlačeni dovnitř. Vyrážíme. Když už se pomalu uklidňujeme a máme se dokonce i čeho držet, tranzit zastavuje u továrny. Venku stojí nějakých 10 – 15 lidí a očividně chtějí s námi. Hahaha, skoro až škodolibě zní všude kolem, ale pro jistotu si pevně hlídám své místečko. A opravdu, nevíme, jakým způsobem to dokázali, ale všichni do jednoho jsou uvnitř, řidič spokojeně pouští nějakou chytlavou rumunskou klasiku a startuje. Jeho pomocník se snaží od nejbližších vybrat jízdné. Konečně už míříme za město. Podle stylu jízdy soudíme, že je to přímý potomek Fitipaldiho. Občas někdo vystoupí a po chvíli je dokonce už volno i na sedačce a ze zadních sedaček se na nás zubí naše přeplněné batůžky. Toho využívám a s Lubošem jdeme od místních vyzvědět, kdy máme vystoupit. Uvelebujeme se mezi dva, tak 80ti leté strejdy a opět dochází ke komunikaci s využitím naprosto všeho co je po ruce. Dnes mám výjimečně větší štěstí, neboť mi jeden můj „dobrovolník“ vylíčil jistě celou historii Valašského kraje

 

 

včetně řádění jejich prapředka Drákuly. Teda alespoň jsme si to mysleli dle jeho gestikulace, slovům nešlo rozumět vůbec. Znělo to jako pohádka. A chtěje dostát svým nadpřirozeným schopnostem kouzelného dědečka najednou vstal a chystal se zmizet dveřmi ven, neboť řidič právě zastavil na kraji vesničky. Ještě za ním do dálky voláme „Aref?“ Jeho souhlasné pokyvování je pro nás impulsem a okamžitě reagujeme. Zvedáme těžké batohy nad hlavu (ani v poloprázdném minibuse se nedá v podstatě otočit) a chceme jej následovat. Mezitím, ale již pomocník dveře nezainteresovaně zavírá a proto naši stahu stupňujeme. Většinu cestujících úspěšně hrneme před sebou, čili je nucen je znovu otevřít a skoro celý bus vystupuje s námi. Ve dveřích míjíme jeho nechápavý pohled, tak se Pavel znovu ptá, zda jsme skutečně v Arefu. Bohužel ne. Takže celé představení se uskuteční ještě 1x ale v opačném pořadí. Už máme dost té posilovny a pohled do mapy nás ujišťuje, že cesta v Arefu končí, takže přejet nemůžeme. A nikdo z nás už nemá odvahu se znovu soukat ven.

 

 

Konečně míjíme spásnou cedulku Aref. Vesnici ale ještě nevidíme tak zůstáváme nervózně sedět, i když zastavujeme na křižovatce. Výběrčí se netváří, že by nás chtěl vysadit tak mu důvěřujeme. Projíždíme vesničkou a zastavujeme po pár kilometrech na malinkatém asi náměstíčku. Dál cesta nevede, konečná. Vystupujeme a cítíme značnou úlevu. Po dvoudenním putování jsme důkladně poznali místní přepravu, lidi, naši bezbrannost a naivitu, kterou jako zhýčkaní středoevropané oplýváme. Ještě, že teď několik dní pokračujeme hezky pěšmo. Při prvních metrech se cítím jako Armstrong na Měsíci.

Tajemný hrad v Karpatech

 

 

Opětovným studiem mapy vytištěné z internetu zjišťujeme, že jsme přece jen měli vystoupit na křižovatce. Kontrolujeme, zda máme vše a zvedáme se, neboť začínáme být středem pozornosti. Ten kousek navíc nám nevadí. Docela rádi se projdeme, byť je horko a nás tíží plně naložené závaží. Záda si musí zvykat, nečeká je nic záviděníhodného. Po chvíli jsme na známé křižovatce a hlavní cestě, což je vlastně nic než slavná transfagarašská magistrála mířící z Curtea de Agreş až na druhou stranu pohoří mezi městečka Victoria a Avrig. Naprostá většina horchtivých trekařů přechází celý hlavní hřeben Făgăraşe podélně od západu k východu, my jsme však zvolili příčný směr s tím, že chceme vidět kraj, kde řádil kníže Vlad III. Tepeš a zdolat nejvyšší vrchol celého Rumunska. Dle mapy nám k hrádku zbývá pár kilometrů. Každou chvilku zvedáme oči nahoru na okolní kopce snažíce se zahlédnout bájný hrad. Když pak na jednom z nich rozeznáváme podezřelou šmouhu, nechce se nám věřit, že je to on.

 

Vypadá… drobně a pobořeně. Doufáme, že je to jen jeho předhradí a s chutí šlapeme dál po cestě. Dorážíme až k parkovišti přímo pod ním, kde je očividně živo a snad i malý obchůdek. Po domluvě s šéfem místního shopu Luboš staví stan, aby se vysušil po včerejším nadělení. Zatím co já s bráchou se měníme v šikovné pradlenky, na závěr se nádherně vyráchám v řece. Luboš zatím zkušeně obhlíží možnosti večerního kulturního vyžití. Jóóóó on to není žádný obchůdek, ale spíše oáza uprostřed zapomenuté země, mají zde totiž točené pivo! „Správce“ je velmi komunikativní, kupodivu si rozumíme i naší podobnou angličtinou. Jmenuje se George a české horaly zná velmi dobře, stejně, tak věhlasný český chmelový extrakt.

Podvečer a noc v náručí Drákuly aneb i alkoholu se upír bojí

Po večeři a úžasném točeném pivu, prvním v Rumunsku, se zájmem sledujeme, jak se sjíždí místní omladina. Z Georgova království si udělali malou diskotéku. Ale jemu to očividně nevadí, je rád že má konečně zase narváno.

 

 

S šéfem si padneme do noty a dostáváme i protekční skleněné půllitry. „Je čas na pořádnou slovansko-románskou družbu“, říkáme si a lovíme ze stanu slivovici. Ta je sice na horší časy, na druhou stranu, si ji za poslední dva dny zasloužíme a máme jí dost. První panák je tedy pro nás, další již nabízíme zvědavým Rumunům. Ti hrdinně „exují“ a dalších několik minut vypouští z úst jen „stroong“ plus několik dalších slov již rumunských a předpokládám vulgárních. Každopádně to účel splnilo a máme dokonce i jejich obdiv :-) Tak na tohle tady určitě zvyklí nejsou. Večer dojíždí další várka, takže George skoro nestačí točit piva. Parádně se s nimi komunikuje, byť většinou rozumí jen názorným ukázkám typu rukama-nohama.

 

Přicházíme na chuť jejich folklóru a dovídáme se něco málo o jejich životě – kluci zapíjejí brzké ukončení základní vojenské služby. Nicméně nejsou trénovaní a i proto brzo odpadnou. Kolem 22 hodiny přijíždí ke stánku vojenský jeep, vyskakuje trojice dalších vojáků tentokrát, v maskáčích a se samopaly. Jsou to kamarádi těch, se kterými pijeme, jedou na hlídku k místní přehradě. Každý dostane po panáku a už sledujeme mizející světla auta v kopci. Po půlnoci už zůstáváme jen my tři, Georgie a několik psů. Usínáme v dobré náladě přímo pod hradem, který má úžasnou historii a doufáme, že na upíry platí i naše alkoholové výpary.

 

 

Kapitola 4. - Jak jsme potkali pravnuka Drákuly

 

Čtvrtek 21. 7. 2005

Probuzení do nového dne je radostné, nikde na krku žádné krvavé stopy po vkusu, jen trochu sušák. Je mlhavé ráno a nikde ani živáčka. Máme v plánu se vyšplhat nahoru a pokochat se výhledem, jaký měli ve středověku obyvatelé hradu. Předpokládáme, že tohle je naše poslední zastavení v civilizaci proto ještě s Lubošem míříme dolů do nejbližší vesnice vzdálené 3km pro pečivo. Pro jistotu se předzásobujeme i dostatečným množstvím pitné vody. Po návratu se před výstupem posilňujeme a s námi i celá smečka psů, která se kolem nás od včerejška vytvořila. Nahoru na hrad naštěstí s veškerou výbavou nemusíme, protože se vrátíme zase zpět dolů k parkovišti a poté budeme pokračovat dál po magistrále, až k vodní nádrži Vidraru.

 

Catatea Poienari, nebo také Drákulův hrad, se nachází asi 6 km severně od vesnice Arefu. Je vystavěna na skalním útesu nad údolím. K hradbám vede lesní pěšina, která se po pár stovek metrech mění v příkré schody, údajně 1425. Funíme a poctivě šlapeme jeden za druhým. Sto, dvě stě, pět set, tisíc… Naštěstí je brzké ráno, slunce se schovává za mlžný opar a po včerejší náročné seznamovačce je to ideální rozcvička na procitnutí. Na vrcholu se převalují poslední zbytky mlhy. Rozeznáváme hradby a taky staříka sedícího na kameni u cesty pískajícího si pořád dokola stejnou melodii. Když k němu dorazíme, chce po nás zaplatit vstup. Konečně máme možnost se pořádně rozhlédnout. Zíráme na ruiny před námi. Žádný honosný chrám s krkavci nad vysokými a špičatými věžičkami, žádné nabodané hlavy Turků na kůlech, žádné otevřené hroby bez majitelů. Jen pobořené stěny a náznaky kdysi mohutných zdí a věžiček. A spoustu nových ocelových schodů mířících někam do nitra. A taky stařešina, který chce stále mermomocí platit. I za foťáky. Tak jestli je tohle poslední potomek mocného vampířího rodu, tak je mi jich skoro až líto. S takovou bude rád, když si vydělá na pořádnou bytelnou rakev. Dost černého humoru, hurá na prohlídku toho co tu alespoň zbylo. Samozřejmě až po zaplacení…

 

 

Moc toho ovšem není, velká část se roku 1888 zřítila ze svahu dolů do údolí. Rumuni se snaží památku udržovat a částečně asi i renovovat, postupně budují do všech interních směrů i kolem celého komplexu chodníčky a schodiště. V nejvyšším bodě je krásný výhled na všechny strany - na úsek, který jsme včera absolvovali pěšmo a hlavně na stranu druhou, do míst kam budou naše kroky směřovat dnes. Krásná klikatící se silnice, která se vine na dně údolí, občas s pomocí mostku přeskočí říčku, aby se mohla zaseknout po pár metrech do skály. A někde v dálce, mizí v tunelu.

Rozloučení s civilizací (nebo ona s námi?)

Po schodech scházíme dolů a v uších nám pořád zní provokativní nápěvek dědy, který se po našem odchodu zase vrátil do svého světa zapomenutého před mnoha staletími (teda ne, že by ho naše návštěva z jeho rozjímání nějak vyvedla). Loučíme se s Georgem, který nám byl úžasným společníkem a s naší smečkou „zdivočelých“ psů, kteří nám dělali také společnost. Pomalu mizíme za první ostrou zatáčku, která vede pod hradem.

 

Postupně zdoláváme klikatou silnici a po chvíli potkáváme staré známé partyzány z včerejšího večera. Barva jejich obličeje krásně splývá s jejich vojenským stejnokrojem a očividně jim moc do zpěvu není. Mávají nám a dále se věnují nicnedělání se samopalem na rameni. Teda pardon – hlídkování. U čeho? To se nám podařilo zjistit až doma. Lac Vidraru, přehradní jezero ke kterému míříme, mělo být v době svého vzniku před třiceti lety pýchou socialistického Rumunska. 166 metrů vysokou přehradní zeď vybudovali v rekordním čase jednoho roku. Uvnitř je zabudována vodní elektrárna. Ze strachu před imperialistickými ničiteli a nyní teroristy jí - včetně blízkého okolí - střeží vojáci.

 

 

Zhruba po hodině se cesta stáčí do tunelu, který nás zavede k přehradě. Když k ní dorazíme, začíná pršet. Počasí z předchozích dvou dnů je pryč, to při předpokládané náročnosti v horách nepůsobí zrovna idylicky. Takže koupání nehrozí, škoda. Ono stejně ani není moc kde, nikde žádná pláž, jen cesta která vede podél celého jezera plus pár hotelů za hrází. Pod stříškou koukáme do mapy a zjišťujeme, že po cca dvou kilometrech se už konečně odpojíme od cesty a vyrazíme do lesů. Z rozcestí by měla začínat snad i značená cesta až na samotný vrchol Moldoveanu. Teoreticky. Kdo by ale věřil staré, nejspíše ruské mapě. Ale jsme rádi i za ni.

 

Po chvíli skutečně nacházíme zmíněnou odbočku. Ještě tedy s chutí poobědváme a pak se již začínáme vzdalovat od civilizace, která se s námi loučí přetrvávajícím jemným deštěm. Co naplat, věříme v lepší zítřek a pozvolna stoupáme do lesů. Značení opravdu existuje, alespoň prozatím, i když nemáme zatím kde špatně odbočit. Odpoledne přestává pršet, ale mraky jsou stále zlověstně černé a v podvečer slyšíme dokonce zase hřmění. Takže konečná, i protože jsme našli krásné rovné místečko pro stan. Bouřka se nekoná, večer na nás dokonce vykukují hvězdy.

 

Kapitola 5. - Celodenní úmorné putování s jasným cílem neztratit se

 

Pátek 22. 7. 2005

Večerní modlitby, nemalé oběti zdejším bohům byly vyslyšeny. Uschlé trenýrky rozvěšené kolem stanu nám dávají za pravdu, že noc byla jasná a bez srážek. Usmívá se na nás azurové nebe a slunce, které je ale zatím ještě schované za kopci. Po chvilkovém stoupání dosahujeme sedla Molivis, lesní silnice nás po rovince zavádí až k salaši Poiana Mărăcine, která se i s okolními pastvinami rozkládá na náhorní plošině. Mají tu pěkný bordel, tak se vůbec nezdržujeme a prudce odbočujeme z cesty do leva. Nechceme uvěřit, že tahle značená cesta je ta správná. S dvacetikilovou zátěží se prodíráme mnohdy po kolenech trnitým a rozbláceným strmým tankodromem, který si tady zřídili čtyřnozí obyvatelé salaše. Neřešíme, zda to měkké mazlavé co se nám lepí na boty je bahno, nebo něčí trus a drápeme se vzhůru. Asi kilometrový úsek nám dal sakra zabrat, stylem dva kroky tam jeden zpět, trucovitě děláme na konci stoupání první „vrcholové“ foto.

 

Máme taky k dispozici částečný výhled na okolní kopce a jezero. Teď už pozvolna pohodlnou pěšinkou stoupáme přes bezejmenné kopce, nejprve nadšeni, po několika hodinách díky stereotypnímu pochodu už mírně rezignovaně. Naštěstí nás z letargie vytáhne chvilkový pohled na hlavní hřeben Făgăraş, ke kterému se pozvolna blížíme. Zábavnou bojovku nám připravili i značkovači této trasy – po klidně kilometrovém úseku bez jediné indicie si to vynahrazují na malém hájku tvořeného několika stromky, kde jsme značek napočítali přes patnáct. Značená trasa využívá opravdu vždy nejkratší možnou cestu, mnohdy prudce nahoru a zase dolů, kde se opět setkává s poklidnou pěšinkou, ze které odbočila. A potkáváme taky mladého pastevce, který samozřejmě ví, že turisti coby vášnivý kuřáci s sebou vždy nosí obrovské zásoby tabáku, o něž se s láskou a radostí vždy rádi podělí. Asi nás proklíná ještě teď, když jen pokrčíme rameny. Přecházíme již pojmenované většinou zalesněné vrcholky Fintinele (1 391 m n.m.), Scroafa (1 623 m n.m.) a kolem páté hodiny odpolední dorážíme konečně k hranici lesa, ta se ve zdejších horách pohybuje kolem 1800 metrů.

 

 

Z potůčku nabíráme vodu a tušíme, že moc míst k doplnění už nebude. Zpoza kopce na nás vykoukne salaš, postavená v již úplně jiném stylu než co jsme dosud viděli. Krásná dřevěnka zapuštěná do mírného svahu, pár stodol kolem a všude kolem líně se povalují kozy, ovce, prasata a oslíci. Po obyvatelích bohužel ani stopy, předpokládáme, že někde na okolních planinách pasou svá stádečka. Takže ani nezkoušíme sejít a poprosit o nějaký domácí mléčný výrobek. Raději přemýšlíme, zda jít dál, neboť tady máme vody dostatek. Je to ale příliš blízko salaše, určitě by nás ucítili psi. Takže pokračujeme. Po chvilce v dálce rozeznáváme další budovu a brzy přicházíme k architektonickému „skvostu“, který nahání tady v horách až strach. V místě zvaném Cantonul Pastoral Oticu je opuštěná stavba, které sem vůbec nezapadá, ale v jejím okolí je relativní rovinka a kousek od ní nacházíme pramen vody. Takže přenocujeme tady. Navíc je zde signál, takže se obvolávají rodiče a podává se hlášení, že synové úspěšně zdolávají všechny nástrahy.

 

Chvilkový večerní deštík už přečkáváme ve stanu, pak už jen vychutnáváme západ slunce na předhůří Făgăraşe a horské ticho, které je vždy v takových horách nezapomenutelné. Nesmím zapomenout na stádo volně se pasoucích koní, kteří se navečer přišli podívat na nové sousedy. Zvědaví, majestátní a svobodní. Když se pár metrů od stanu rozeběhnou, duní a chvěje se zem. Krásná a nezapomenutelná atmosféra všedního večera….

 

Sobota 23. 7. 2005

Nebojte se Alíka, on nekouše …

Vstáváme kolem sedmé a všichni tři jsme nevyspaní. Může za to nejspíš výrazná změna nadmořské výšky. Nikdo zatím tak vysoko po celodenní dřině nespal. Ale rozhodně nám to nezkazí den, kdy pokoříme hranici 2000 m n.m. Po sbalení a pořádné snídani pokračujeme širokou cestičkou po travnaté pláni. Kamenitou brázdou stoupáme neustále výš a výš, s každým výškovým metrem se nám otevírá lepší výhled na fantastické panorama centrálního Făgăraşe.

 

Míjíme těsně vrcholy Vf. Oticu (1 971 m n.m.) a Vf. Tuica (1 990 m n.m.). Je nač se dívat, konečně jsme sami uprostřed krásných hor. Ale, zase tak sami nejsme. Blížíme se k velkému stádu ovcí, které musíme chtě nechtě potkat, pokud se nám nechce scházet kvůli němu těžce nabyté výškové metry. Hrdinně postupujeme, brzy již slyšíme a vidíme pěkně početnou tlupu pasteveckých psů, kterým se ani trochu nelíbíme. Opět se projevuje naše „štěstí“ na pořádné adrenalinové hody, neboť ovečky nás mezitím obklopili i seshora a jiná cesta než vpřed nevede. Do míst, kde jsme, se sbíhají již značně rozzuření psi. Vytvořili kolem nás kruh, jehož průměr je k naší smůle značně nestabilní a má tendenci se stále zmenšovat. Ani jsme nestihli najít nějaký kámen pro pocit obrany. Asi vůdce celé smečky, jehož krásně vyceněné tesáky, řezáky, špičáky a kousáky by jistě potěšili nejednoho tvůrce reklamy na zubní pastu, byl schopný a snad i rozhodnutý je použít.

 

 

Bohužel na nás. A majitel těchto dravců není nikde v dohledu. Pánové si to hnali vpřed dlouhými kroky a poněkud zapomněli, že jim jaksi kryji záda chůzí po zpátku. Najednou se nějak začala zvětšovat mezera a pejsánci mě chtěli mít jen pro sebe. Vůdce je neskutečně agresivní, několikrát mi cvakly zuby pár centimetrů od ruky. Není to příjemný pocit, volám na kluky, ať uberou na plynu a vytvoříme opět skupinku. Když se člověk dostane z jejich území, které končí cca. 100metrů od nejzatoulanější ovce, přestávají útočit a pouze výstražně štěkají. Už vidíme dokonce i pastevce, se kterým celá scéna ani nehnula a následuje poslušně své ovečky za hřeben. Dostali jsme rázné ponaučení, že ovce mají vždy přednost….

Sbíráme první vrcholové prémie

Zdolání travnatého vrcholu Culmea Tuica (1984 m n.m.)nám nečinilo pražádné problémy a za ním se cestička po dlouhé době svažuje dolů, což je vítaná změna. Po čase narážíme na opuštěnou salaš, využíváme tekoucí vody a vaříme oběd - co jiného než oblíbené čínské nudle. Pozorujeme, jak se k nám postupně z východní strany postupně nalepuje boční travnatý hřeben Jepii de Jos. Když se setkává s naším, horská silnička končí a dál pokračuje jen úzká pěšinka. Protínáme hranici 2000 m.n.n a těsně míjíme bezejmenný vrchol (2038 m n.m.) a Coastele Mici (2085 m n.m.).

 

Stále stoupáme, průchodem strmým svahem míjíme kótu (2302 m n.m.) a šlapeme na vrchol s poetickým názvem Vf. Piatra Tăiată (2395 m n.m.). Z jeho špičky jsme měli poprvé možnost zahlédnout Moldoveanu. Zasazený mezi další velikány, plovoucí si v mlze a oblacích. Chvíli sedíme, díváme, hltáme a hlavně si to užíváme. Pak pokračujeme severním směrem a šplháme po skalnatých žebrech nejvyšší hory dnešního dne a zároveň celého hřebene - 2 439 m n.m. vysokého Vf. Picuiata. Terén je již náročný, protože pod nohami máme skálu a tak postupujeme pomalinku.

 

 

Z tohoto bludiště kamení a suti nás pěšinka vyvedla na vrchol, který se ovšem na naši počest ihned zahalil do mraků. Vzduch se ochladil a viditelnost skoro žádná, toť předzvěst blížící se bouře. To už víme i my. Sestupujeme tedy kousek pod oblačnost a hřebenovkou pokračujeme ještě dál. Po levé straně občas vykoukne kousek západní části Făgăraşe, z pravé strany nás brzy čeká spojení s hřebenem Scărişoara. Člověk neví čím se kochat dřív, tedy pokud je něco vidět.

Jak nám kouzelný dědeček zachránil stanové kolíky

Scházíme do sedla, které se nám seshora zdálo ideální na přenocování. Z blízka již moc nadšeni nejsme, žádná rovinka se nekoná a jsme pěkně na ráně. Ještě nevyslovený dotaz za nás vyřešil začínající déšť.

 

Rychle se pouštíme do stavby stanu. Tu se z ničeho nic zjevil bača s oslíkem a začal divoce mávat a ukazovat na černé mračna a na nedaleké údolí pod námi. V tu chvíli ještě nevíme, že nás zachránil minimálně před další ztrátou stanových kolíků. I když jsem mu nerozuměl ani slovo, vím přesně, co se nám snažil sdělit. Pak již jen sledujeme, jak mizí jakoby mávnutím kouzelným proutkem neznámo kde. Už se ale nedivíme ničemu. V dešti se nám balit nechce, tak čekáme zda-li nepřestane. Jsme vyslyšeni, po 10 minutách je najednou ticho. Zlověstné ticho. Následuje zběsilý úprk v husté mlze dolů pěkným sešupem směrem do údolí cca 200 výškových metrů. Nacházíme nějaký plácek, viditelnost je tak 5 metru. Již po paměti rozkládáme opět stan, v rekordním čase a jen co zajistíme všechny kolíky pořádnými balvany a dopneme zip, začnou na tropiko bubnovat první kapky.

 

 

Déšť se změnil v bouřku se vším, co k tomu patří. Večeře je královská, snad nikdy nám tak ještě nechutnalo. Ládujeme se loveckým salámem a týden starým moskevským chlebem ještě z Čech, na pití je voda s vitacitem. Prší až do večera, stanem lomcuje silný vítr i tady v údolí a jen kouzelný dědeček ví, co by se s námi stalo nahoře v sedle. Takže nám nezbývá než čekat a doufat. Dnes si ani nemůžeme udobřit místní božstvo rozvěšením trenýrek…

 

Kapitola 6. - Na vrcholu Větrných hor

Neděle 24. 7. 2005

Nedělní ráno bylo chladné a počasí stále nestálé. I přes silnou mlhu s viditelností tak dva metry vypadal stan z venku po silném větru jak tančící dům v Praze. Krátíme si tedy čas jeho opravou a pak nervózně přešlapujeme kolem. Po dvou hodinách se mlha začala konečně trhat a nad námi pozorujeme spásné modro-bílo. To nám stačí, balíme. Doufáme, že v brzkém popoledni již budeme mávat z nejvyššího bodu Rumunska.

 

Nejprve ale musíme zpět nahoru do sedla. Odtud to vypadá, že na Moldoveanu budeme do půl hodiny. Míříme do spojnice našeho hřebenu a vedlejšího Scărişoara. Ostrá skalnatá cesta pak pokračuje přes 4 vrcholy s výškou nad 2400 m n.m. Celá severovýchodní strana je zahalena v mlze, naštěstí centrální hřeben se nám ukazuje na druhé straně v celé kráse. První úspěšně vyškrábaný hrot Vf. Moldoveanului (2419 m n.m.) po němž následoval výškový pád o několik stovek metrů. Dolů se jde vždy radostněji. Druhým v pořadí je Vf. Galbena (2412 m n.m.) a následuje travnatý Vf. Roşu (2489 m n.m.) což je pro nohy více než příjemné. Připadáme si jako na kraji světa, vše co je napravo zcela zmizelo do mléčné mlhy. Naštěstí cesta vede přesně po hraně tohoto dvojího království. Psychickou podporou při závěrečném stoupání nám je obraz samotného vrcholu, na němž již z dálky rozeznáváme nějaké postavičky. Zvolili jsme zajímavou stranu, tenhle výstup je schůdný, jen je to nejstrmější strana vrcholu, chvílemi má svah takový sklon, že lezeme po čtyřech.

 

 

Posledních několik odpočinků, kapek potu a nadávek a již nervózně čekáme, až se skupinka Španělů dostatečně pomuchluje s vrcholovým křížem a přenechá jej nám. Je cca 13 hodin, slavíme. Vrchol Moldoveanu (2544 m n.m.), nejvyšší v Rumunsku, 16. nejvyšší v Karpatech. Výš to tady již nejde. Slavnostní panáček slivovice a vrchol je teď jen náš. Ale dlouho se nezdržujeme, počasí nedovolí. Je zima, fouká silný vítr a není nic vidět. Čeká dlouhý a náročný sestup do údolí.

A zase zpátky zpět z pohádky

Ihned po pár metrech sestupu zjišťujeme, že doteď jsme se vlastně jen flákali. Se solidně zaplněnými baťohy musíme v mlze slézat po mokrých skalách. Nejprve nám v cestě ještě stojí poslední vrchol Vistea Mare (2527 m n.m.), přes který vede standardní cesta na Moldoveanu.

 

Na vrchol se ještě musíme vydrápat přes skalní výšvih, je to cca 3 - 4 m vysoká skoro kolmá skalka s dírou nalevo i napravo. Luboš leze jako první, bráchovi pak z vrchu podává ruku a já ho tlačím zespodu za prdel nahoru. Poslední lezu já, jsem na skále připlesklý, jak rosnička na skle a batoh nepříjemně tahá vzad. Teď chápeme, proč se na nás Španělé dívali jak na blázny, když jsme přišli s našimi batohy. Od tohoto skalnatého vrcholu už budeme jen a jen klesat severní stranou.

 

 

Existují tady dva světy, jižní, travnatý, plný života a barev a severní, pustý, skalnatý kde se monotónní šeď utápí v mlhavé omáčce. Zhruba hodinku šlapeme cestičkou, která je položena po celé délce pohoří Făgăraş a naprostá většina turistů ji využívá pro přechod. My se od ní ale na prvním rozcestí odpoutáváme a pokračujeme stezkou značenou trojúhelníčkem, která nás bude provázet až do údolí. Teda, měla by. Stále se suneme v oblacích a musíme dávat pozor, ať nesejdeme, navíc se je potřeba maximálně soustředit na chůzi, neboť klesáme sutí, kde hrozí každým špatným našlápnutím pád. A že se hory nevzdávají jen tak, nám dokazují po chvilce. Přicházíme k velkému sněhovému jazyku, který se nedá obejít a musíme tedy skrz něj. Je zapuštěn do prudkého svahu, rozhodně to nebude příjemná procházka. Našlapujeme první krok, nahýbáme se směrem ke svahu a snažíme se udobřit si těžiště, které teď musí být chvíli na naší straně. Dolů se vůbec nedíváme, tam někde kde končí sněhový splaz, tušíme kameniště. Nejednou člověka uprostřed léta i ledově zamrazí, při představě té jízdy. Po chvíli opatrné chůze jsme na druhé straně.

 

Nepříjemná suť je všude, obtížně hledáme náznak cesty případně červeného kříže, který ji značí. Předpokládalo se asi, že tudy bude každý jen stoupat k vrcholu, takže i značení je tomu uzpůsobeno a je viditelné jen zespodu. Jenže, mi jsme si zvolili cestu proti všem. Jak jdeme v mlze, tak se na nás sráží kvanta vody a jsme pěkně mokří.

Po hodině a půl se konečně začala mlha trhat a v dálce rozeznáváme salaš. Není to, ale salaš v pravém smyslu slova, spíše jen letní odpočívadlo pro pastevce. Sešli jsme určitě nějakých 800metrů výškových metrů a začínáme se dívat po místečku k přenocování, bohužel zatím není kde. Dostali jsme se k hranici lesa, dále pokračujeme podél koryta řeky Vistea Mare, která postupně vzniká splýváním potůčků, jimž dávají život tající zbytky sněhu zaklíněných v okolních stěnách. Po každých několika krocích se ohlížíme, za námi je krásná scenerie vzdalujícího se Făgăraşe.

 

 

Postupně se otepluje, vody přibývá, ale cesta stále tvrdohlavě kopíruje řeku a často s ní splývá. Míjíme několik vodopádů, můstků, přechodů a brodů, v našich botách je to znát. Nohy nás začínají bolem neustálým monotónním klesáním, blátivým a kamenitým terénem, takže když se po 3,5 hodinách pěšinka mění v lesní cestu, s radostí ji přijímáme. Pro stan, ale stále nikde ani kousek rovinky. Na mapě si odměřujeme, že do Victorie, nejbližší civilizace, je to ještě nějakých 10km.

 

Zhruba čtyři kilometry před vesnicí nacházíme na břehu již uklidněné říčky, kterou sledujeme od jejího vzniku perfektní kousek louky mezi stromy, celý je tento plácek lemovaný obrovským množstvím malin. Zde, již skoro v údolí, je teplo a odpolední sluníčko náš žene po dvou dnech do vody. Řeka je nádherně ledová. Po koupeli peru ještě vše co se dá. Díky třiceti stupňovému vedru je i brzo usušeno. Je to příjemné se zase cítit voňavě a suše. A k večeři už žádná Moskva, ládujeme se vším, na co máme chuť, jelikož zítra můžeme doplnit zásoby. Večer se už jen vegetí v horizontální poloze, po sestupu o 2000 m si to zasloužíme.

 

Kapitola 7. - Nudná náplň dne, aneb škatule škatule hýbejte se

Pondělí 25. 7. 2005

Včerejší pochod nám zůstal nejen ve vzpomínkách, ale i svalech, proto nepospícháme, dosušujeme a děláme si pohodové ráno. Dnešek je opět přemisťovací, takže víme, že o zábavu jistě nebude nouze. Snídáme poslední zbytky malin a vyrážíme směr Victorie. Doháníme jednoho místního dobrodruha, který se ukázal jako úžasný znalec a vypravěč. Poměrně plynulou angličtinou nám popisuje Karlovy Vary a Prahu, které navštívil. Nabízí nám, že nás dovede až na Autogar (autobusové nádraží) ve Viktorii. Pomohl nám i s hledáním spoje, který zastavuje na vlakovém nádraží a následně splnil naše poslední přání, dát si chlazené pivko. Zavedl nás k místnímu koupališti a rozloučí se. Posedíme, dáme si každý dvě piva, pozorujíce život na rumunském koupališti. Při zpáteční cestě potkáváme další pozoruhodnou postavičku, kterou hned pasuji na místního blázna. Na své virtuální motorce (ve skutečnosti rezavé kolo) nám dělá doprovod, krouží kolem a odhání lidi i dopravu před námi. Ještě cestou objevujeme potraviny, tak nakupujeme pečivo a nějaké další pochutiny.

 

Po klasických zmatcích při kupování lístku nastupujeme do něčeho, co ve válečném období sloužilo tak možná pro převoz zajatců. Opatrně usedáme na zadní sedačku, po třiceti vteřinách klesá oblak zvířeného prachu. Řidiči se očividně nelíbí vnitřní teplota kolem 40ti stupňů, proto startuje chrchlavý motor, s jehož pomocí je po pěti minutách kromě naftové vůně pro nás už smrtelných stupňů padesát. Daří se nám za použití hrubého násilí „otevřít“ malinkaté okénko, takže lapáme čerstvý vzduch a za občasného „zpěvu“ motoru míříme přes pole a loky k vlakové trati. Odtud máme v plánu objet pohoří Făgăraş a dostat se do městečka Sinaia, které leží mezi pohořími Bucegi a Băiului.

Osudným našim peněženkám bylo kupování lístků, neboť jsme se předem neseznámili se všemi typy jízdenek a slev a vysvětlit prodavačce za okénkem, že chceme nějakou slevu, je zcela nemožné. I to, že i když jsme cizinci, nechceme jet první třídou s místenkami. Alespoň dostáváme staré klasické „kartičky“ z dob komunistických a jdeme čekat na příjezd. Po zhruba hodinové jízdě vysedáme a šlapeme v horku ke kempu na okraji města, který je zaznamenán na mapě i na ceduli ve městě. Když už se nám zdá, že jdeme příliš dlouho a kemp stále nikde, pro jistotu se ptáme místního policisty. Ten, ale buď slovo „kemp“ nezná, nebo o něm nikdy v této části neslyšel, ukazuje nám totiž na druhou stranu města. Náš plán dostává razantní trhliny a nezbývá než se otočit.

 

 

Docházíme zpět na nádraží a od taxikářů se dovídáme, že jediný kemp je odsud vzdálen asi 7km. Nechce se nám věřit, jistě nás chtějí jen natáhnout, ale kapitulujeme a nasedáme. V kempu se dozvídáme, že je skutečně jediný v okolí, tak se uklidňujeme a jdeme stavět stan. Je příjemné si zase dát sprchu, i když proti brašovskému kempu, je tohle středověk. A pak samozřejmě dobře vychlazené pivko :-)

V následujících dnech, si chceme prohlédnout okolí tohoto krásného historického městečka, kterému se říká Perla Karpat. V současné době je to spíše takový rumunský Špindl, v jehož centru se nachází Sinaiský klášter a hlavně nedaleko zmíněného horského střediska hrado-zámek Peleş, který si vybral jako své sídlo díky své kráse neméně známý bývalý diktátor Ceauşescu.

 

Kapitola 8. - Den kulturních radovánek - Sinaia

Úterý 26. 7. 2005

Ráno jedeme z kempu opět do centra taxíkem, protože nějaký bus tu sice pendluje, ale naprosto nepředvídatelně. Z námi známého vlakového nádraží je to již ke klášteru Sinaia pěšmo kousek. Hezká ulička nás přivádí na nádvoří, které se již takhle ráno plní fotochtivými turisty.

 

Klášter dal jméno celému městu. Návštěvu zahajujeme průchodem přes bránu, kterou tvoří malá zvonice. Celému komplexu dominují dvě prostorná nádvoří, v jejichž středu byly vybudovány kostelíky (starší již v 17. století). Nachází se zde také velká knihovna s nejstarším rumunským překladem bible, nicméně my na prohlídku nejdeme, nechce se nám platit vysoké vstupné, za tak málo pamětihodností skrytých uvnitř.

 

 

Stačí nám prohlídka z venkovní strany. Upoutává nás mladší, ale větší a pestřejší kostel z 19. století, který byl vystaven kombinací moldavského a valašského stylu a také nízké budovy, které lemují obě nádvoříčka. Vše hezky barevně ladí a působí uceleně a nenuceně. Když jsme dostatečně nasáli kulturní vůni, ženou nás pro změnu chuťové buňky do nejbližšího obchodu na pořádnou snídani. Nakupujeme adekvátní hromadu jídla, všech možných chutí a vůní a sedáme na lavičku do parku, před historickou budovu kasina.

 

Druhý kulturní balíček nás čeká na nedalekém kopečku, kde se rozkládá na sedmipatrové soustavě teras zámek Peleş. Tento krásný takřka pohádkový královský zámek s vyhlídkou na pohoří Bucegi, postavený Karlem I. v letech 1875-1883 v německém renesančním stylu, sloužil rumunským králům jako letní sídlo. Po válce, v roce 1948, byl ovšem zkonfiskován státem. Používali jej státníci, na konci komunistické éry i tehdejší prezident, již zmiňovaný Nicolae Ceauşescu. I když byl v revolučním roce 1989 díky násilnému a krvavému potlačování demonstrací pomocí své tajné policie chycen a odsouzen k smrti, jeho duch se po zámku vznáší stále. Ochranka ve vojenských stejnokrojích, černých botách a s kalašnikovem na rameni tuto domněnku jen potvrzuje. Po prohlídce teras procházíme i interiér a několik přístupných komnat, kterých je ale v celém hradu sto šedesát. Turistů je tu ovšem opět jak u nás na Karlštejně.

 

 

Odpoledne, zničeni vedrem a hlukem vždy a všude troubících aut, přemýšlíme jak se dostat blíže k pohoří Bucegi, do nějž se chceme na chvíli schovat před davy turistů. Blízké městečko Buşteni se jeví jako nejlepší varianta, neboť z něj je to do hor již jen kousek. Mezi městy pendlují místo MHDčka tranzity, většinou přeplněné k prasknutí. Ale tenhle způsob přepravy již známe :o) Naskakujeme tedy již zkušeně do právě přijíždějícího jedoucího naším směrem a po 10 minutách jsme na místě. Odehrává se scénka ze včerejšího dne – opět máme dle mapy po chvíli dojít ke kempu, opět šlapeme marně. Co teď. Zpět do Sinaie se nám již nechce. Procházíme hlavní ulicí a znechuceně uskakujeme projíždějícím autům. Uprostřed městečka naštěstí narážíme na stánek s nápisem Turistická agentura.

 

Sláva. Vyzbrojeni jen nuznou angličtinou i němčinou opatrně vstupujeme a dáváme se do řeči. Kupodivu to jde snadno, za chvíli již volá do světa a pak nám oznamuje, že si nás přijde vyzvednout majitel soukromého penziónku. A skutečně jsme po 20. minutách odváděni mladým klučinou spletí uliček k útulnému domku, kde nám připravili pokoj v prvním patře. Máme vlastní postele, sprchu i záchod! Nádhera. A to vše za 16 € na noc. Po nutné koupeli v podvečer mašírujeme na ještě nutnější pivko. Zítra nás čeká poslední celý den v Rumunsku. Těšíme se na pohled z hor tyčících se nad námi, ale je nám líto že na ně nezbylo více času.

 

Kapitola 9. - Zklamání z bílých hor

Středa 27. 7. 2005

Po probuzení si konečně náležitě vychutnáváme scenerii nad městem tvořenou úžasným seskupením mohutných vápencových skalisek, ostrých svahů a lanovkou, mířící někam nahoru. Pohoří Bucegi v průvodci líčili jako jedno z nejhezčích pohoří v Rumunsku, oslnivě bílé, plné vápencových stěn, skalních věží, plné úžasně pestré flóry. Nezmínili ovšem jeden velmi důležitý fakt. Bohužel.

 

Přicházíme k stanici lanovky a již zde zjišťujeme, že to asi nebude procházka pustými horami. Fronta lidí se vine snad 100metrů, všichni nervózně čekají a krátí si chvíli pojídáním vařené kukuřice. Navíc cena za jízdu oběma směry je pekelně drahá, hodně dlouho počítáme, jestli nám vůbec budou stačit naše poslední miliony. Ale již nebudeme mít jinou možnost se jich zbavit. Po hodině konečně došla řada i na nás a po chvilce již stoupáme v moderní kabince pro cca. 25 lidí prudce vzhůru, do výšky kolem 2200metrů. Vrcholky jsou již i takhle z kraje rána zahaleny v mlze tak nevidíme, kam dojedeme. Říkáme si a uklidňujeme se, že tihle lidé jistě nikam daleko nedojdou. Soudě dle letního oblečení, piknikových taštiček a spoustou elektrotechniky. Jsou tohle vůbec obyvatelé stejné země jako ti, které jsme obdivovali před týdnem?

 

 

Na vrcholku chvíli stojíme a nevěřícně zíráme. Na tu hromadu důchodců, rodinek a psů jsme si již tak nějak zvykli, ale neuvěřitelný „bordel“, který zde po sobě zanechali, je pro nás neodpustitelný. Rychlou chůzí prcháme co nejdál od lanovky, rozdýchat to. Skoro se ani nezastavujeme u kamenné sfingy, zdejší atrakce. Míjíme děcka pobíhající s čokoládou v ruce, jejíž obal brzy jistě skončí na zemi. Skupinku důchodců, kteří se svými kufry, dekami a slunečníky zabírají prostor velikosti fotbalového hřiště. Rodinku, která si tady, uprostřed „divočiny“, smaží na oběd řízky a k dokonalosti ji chybí již jen televize. Člověku je až smutno.

Po hodině úprku se zastavujeme. Kolem nikde nikdo. Občas zahlédneme a i míjíme pár dobrodruhů, kteří se statečně odhodlali vydat dále do hor, ale tihle se již alespoň umí chovat. Nacházíme se na náhorní planince, oblačnost chvílemi ustupuje a dává nám možnost se porozhlédnout po okolí. Tady je již skutečně krásně, byť stopy civilizace jsou patrné všude. Na druhé straně údolí bylo vybudováno mnoho lanovek, hory v zimě vyhledává stále více a více lyžařů.

 

Šplháme na nejbližší skaliska, pozorujeme barevnou květenu pozdního léta, užíváme si poslední chvíle v Rumunských horách. Poslední hezké. Ty skutečně poslední protrpíme opět při návratu k lanovce. Naštěstí lidí je méně tak jsme hned na řadě a svištíme dolů. Lístky nakonec tak drahé nebyly, tak si jdeme dát do města k obědu nějakou rumunskou specialitu. Případné střevní potíže si již když tak vychutnáme doma. Ale město je již turisticky tak zkažené, že jediná specialita je zde italská pizza. No nic, tady už víc neočekáváme. Žádné pamětihodnosti tu nejsou, tak míříme do našeho jednohvězdičkového apartmánu. Po cestě zpět míjíme uprostřed nejrušnější ulice krávu, která znuděně míří někam do centra a ani na pozdrav nezabučí. Už se nedivíme vůbec ničemu.

 

Kapitola 10. - Domůůůůů

   

Čtvrtek 28.7.2005, Pátek 29.7.2005

Brzký ranní budíček v pět hodin je nutný, protože se musíme dobalit a hlavně se dostat do osmi do Braşova, odkud nám vyjíždí vlak zpět do Čech. Osobáček nás za chvíli vyhazuje na Braşovském hlavním nádraží, odkud jsme celou naši pouť zahájili. A aby naše rozloučení a nechuť z posledních dnů byla dostatečná, nastávají problémy s místenkami. Máme na ně nárok, tak se nenecháme odbýt a po usilovné oboustranné výměně názorů se dovídáme, že je dostaneme ale až se jim rozjede síť. Kterou se samozřejmě rozjet do hodiny nepodaří. Již nemůžeme déle čekat tak nutíme zaměstnance vyplnit nám rezervačku alespoň ručně. Zůstalo nám stále několik set tisíc, čili dostatečně na pořádnou zásobu jídla a pití na cestu. Vlak nám jede za 10 minut tak se rychle rozbíháme do nejbližších stánků a nakupujeme vše možné. Chipsy, piva, oplatky, sýry, co nás napadne. Když máme tři plné igelitky, zvedáme se a s touto naší jedinou hmotnou vzpomínkou nastupujeme do vlaku směr Praha. V 8:45 vyrážíme na dlouhou pouť zpět.

Točíme se kolem Făgăraşe, který je ovšem značně vzdálen a pak frčíme směr Arad. Na maďarských hranicích „získáváme“ malé zpoždění a tak se mašinfíra rozhodne, že už to do Prahy stejně nestihneme včas a dává nám možnost si prohlížet tuhle krásnou placatou zem z vlaku při rychlosti blížící se cvalu luční kobylky. Sluníčko se usilovně opírá do černě natřené střechy vagónu a uvnitř začíná být jak v sauně. Máme sice k dispozici občerstvovače, jeho prázdná lednička se nám, ale směje do očí. Na naší úpěnlivou prosbu dokázal sice někde najít lahváče, ale kdo již někdy pil pivo o teplotě lidského těla ví, že je lepší umřít žízní. Ulepení, žízniví a unudění tupě zíráme z okýnka na stereotypní lány kukuřice, které každých pět minut vystřídá pruh obilí.

Po celo-odpoledním šourání jsme se přece jen dostali navečer do Budapeště, odtud je to k nám již kousek. Přejíždíme Dunaj, Blavu a pak nás budí až ospalý pískot výpravčího v Břeclavi. Brzy nad ránem jsme v Praze.

Poznali jsme tuto kouzelnou zem a alespoň ve mně zanechala hodně hluboké vzpomínky. Část civilizovaného vnitrozemí plus přímořské oblasti se řítí po moderní cestě vpřed, zatímco chudý venkov žije v časech o mnoho desítek let zpět. A musím říct, že spokojeně.

 

Zobrazení: 1820