Pyreneje 2007

Kategorie: Pyreneje 2007
Zveřejněno: úterý 11. únor 2014 8:08

Kapitola 1. - Úvod a cesta

 

Čtvrtek 2. 8. 2007

Hurá konečně 16:00 a prchám z práce rychlé rozloučení s kolegy, předávám instrukce, ujišťuji se, že jsem na nic nezapomněl a vše bude klapat i v mé nepřítomnosti. Cestou domů to beru přes Tesco a dokupuji poslední věci ze seznamu (klasická oblíbená instanční strava, čím více éček tím lepší). Večer mě čeká již jen obligátní smažení řízků na cestu a velmi příjemné zjištění, že Česká pošta, ztratila zásilku s fotobrašnou, která měla dorazit už v pondělí. No nic bude se muset improvizovat, sehnat jinde a to hodně rychle. Večer se jdu ještě vyvětrat na pár piv se sousedy, ať se lépe spí.

Pátek 3. 8. 2007

Ráno to beru poklusem do Dejvic koupit k Balcarovi brašnu, která nedorazila, jinak nemám kam nacpat svoje fotokrámy. Jsme tam ještě 5 minut před otevřením obchodu. Cestou zpět stíhám ještě holiče a volím ryze praktický sestřih čím míň vlasů tím lépe (holička nejprve protestuje, že má za 15 minut objednanou nějakou babu na barvení, stejně ji ukecávám a za 10 minut je hotovo) v místním obchůdku kupuji čerstvé pečivo, neboť jíst se musí a cesta bude dlouhá. Doma vše našlapu do batohu a v rámci úspor vyhazuji jednu masovku a jedny rybičky, i tak si říkám, že budu mít nejvíc krámů ze všech.

Odjezd je naplánován na 19:00 z Chodova od benzínky Agip, na místo srazu mě odváží zlatý soused Aleš (táhnout se metrem to by byl zážitek), ještě stačím dát před barákem klíče od bytu bráchovi, který brzo ráno letí taky do Španělska, ale chudák malá jen k moři :-)

 

Úderem devatenácté se na parkoviště přiřítí Karosa s cedulí CK Horal, jedou z Brna a dokonce na čas. Rázem zjišťuji, že zdaleka nemám nejvíc věcí. Hlásím se vedoucímu zájezdu Tondovi, zjišťuji jaký je zasedací pořádek a společně s dalšími „pražáky“ cpeme bagáž do busu. Čeká se ještě na pár opozdilců, kteří kličkují s batožinou po dvouproudovce (nenašli podchod z metra). Další zastávka se koná v Českých Budějovicích a jsme kompletní. Celkem nás je 33 plus dva průvodci a dva řidiči. No je to slušná tlupa, ale s odstupem času můžu říci, že samí pohodáři. Průvodci Tonda a Leoš mezi nás během cesty rozdávají nakopírované mapy jednotlivých oblastí a další podklady na cestu, takže jsme rázem zahlceni spoustou informací a pomaličku si začínám utvářet obraz, co nás to vlastně čeká. Dávám si řízek na večeři a jedno pivečko na vytrávení. Začínáme se seznamovat pozvolna se sousedy a dáváme po kalíšku slivovice. Přes noc si to štrádujeme Rakouskem na Brenner, směr Itálie k jezeru Lago di Garda, kde je naše první zastavení.

 

Kapitola 2. - Lago di Garda

 

Sobota 4. 8. 2007

Po první a ne poslední noci v autobusu se probouzím trochu víc rozlámaný kolem šesté ráno. Autobus nezadržitelně směřuje k dole se lesknoucímu jezeru Lago di Garda, které je největším v celé Itálii. Zastavujeme na východním břehu v městečku Malcesine. Na parkovišti předvedeme drhnutí zubů, snídaní a přípravu na celodenní výšlap na Cima Valdritta (2218m).

Vyrážíme kolem osmé hodiny ranní, směr dolní stanice lanovky na Monte Baldo. Malcesine leží zhruba v 70m nad mořem a lanovka končí v 1750 metrech. Po ne příliš kvalitním spánku jedeme všichni, nikomu se nechce šlapat nudné výškové metry lesem. Obou směrný lístek stál kolem 8 euro.

 

 

Počasí nám přeje je krásně a sluníčko pěkně peče, cestou na Cima Valdritta jdeme těsně pod vrcholy Cima delle Pozzette (2132 m), Cima del Longino (2179 m) a Cima v Finestra (2084 m). Neustále něco fotím, takže z čelních pozic se postupně propadám. Na vrcholu doplňuji živiny formou tatranky a jablka, které je příjemným občerstvením. Kolem čtrnácté hodiny je čas návratu, 2/3 volí stejnou cestu zpět a zbytek valí pěkně po vlastních sutí a lesy směr prostřední stanice lanovky. Celkem jsme seběhli cca 1200 výškových metrů, jako tradičně jsem zapomněl, kde tlačí boty, pro jistotu jsem nezalepil malíček na pravé noze, takže puchýř jak sviňa je vyroben.

 

Během sestupu jsme prošli několik vegetačních pásů od trav a suti přes kosodřevinu, jehličnaté, listnaté stromy až po olivovníky v subtropické části dole u jezera, prostě paráda. Vzhledem k teplu jsme podcenili nějak zásoby tekutin 1,5 litru bylo žalostně málo, nejvíce jsme se při sestupu těšili na pramen, který byl zaznačen na mapě. Nakonec to byla dobrá recese, pramen byl v podobě skály, po které z haldy mechů a lišejníků kapala voda rychlostí 2dcl za 10 minut. I ta trocha byla fajn, hlavně byla sranda, jak každý lovil kapky a snažil se najít nejlepší zdroj. K busu dorážíme kolem 17 hodiny (skupina, která šla výstupovou cestou i zpět přišla cca o hodinu dřív). Odjezd byl plánován na 19:00 (nakonec jsme to ukecali na 19:30), takže je dost času na odpočinek, jídlo a hlavně doplnění tekutin. Okamžitě lezu do jezera smít prach a pot, voda je jak kafíčko, takže nejlepší polohou je vyvalit se na záda a pěkně se vznášet. Po koupeli smrdím lehce jako ryba, ale lepší než potem.

Uvelebuji se na příjemný trávník na břehu, tlačím večeři a zapíjím chlazeným Kozlem, kterého jsem koupil za 20 Kč. od našich dobrých řidičů (jak se později ukázalo, jejich zásoby piva byly nevyčerpatelné). Ještě se mi podaří vyžebrat od holek jehlu a likviduji puchýř, na kterém Markéta vyzkoušela jodovou tinkturu z lékárničky (jen jsem lehce zakoulel očima). V 19:30 vyrážíme směr Francie, snažím se usnout co nejpozději a všelijak se kroutím na sedadle (naštěstí nemám spolusedícího, tak je to snesitelnější). Záchranou pro zdřevěnělou prdel a nohy jsou povinné pauzy řidičů na benzinách.

 

Kapitola 3. - Carcassonne, Lourdes

 

Neděle 5. 8. 2007

Probuzení se koná ve Francii asi hodinu před dnešní první zastávkou. Tou se má stát starobylé opevněné město Cargassonne.

 

 

Příjezd se podařil hodně brzo, takže kolem osmé hodiny ranní poskakuje tlupa turistů z ČR po městě, ve snaze ulovit nějakou fotku bez davů dalších návštěvníků. Chtělo to akorát více času na nalezení různých zákoutí, hodina byla celkem málo ono ani to světlo nebylo nic moc, lehký opar co by předzvěst horkého dne. Jsme nahnáni do naší pojízdné maringotky přepočítáni a vyrážíme k zastavení druhému asi 60 km vzdáleným Lurdám. Ty již leží na předhůří tolika očekávaných Pyrenejí, dost bylo roviny.

 

Lurdy jsou známé poutní místo. V roce 1858 se tam několikrát zjevila Bernadettě Sourbirousové  Svatá Panna Maria, na místě v jeskyni vyhloubila studánku, jejíž voda se stala zázračnou. Bylo tam vedro jak v pekle, všude davy věřících no prostě děs a hrůza. Ale když jsem tam byl tak, jsem se šel taky podívat.

 

 

Víra je děs tady v tomto případě dokonale převedena na business, člověku se až zvedal žaludek. Zároveň bylo působivé jaké množství starých, chromých, nebo postižených se upírá k zázraku, který patří do světa pohádek. Symbolicky jsme si pomazaly vodou nohy, ať nám to v kopcích dobře šlape (jen jsem zapomněl na levé koleno). Na skále nad jeskyní se tyčí šedá novogotická bazilika Neposkvrněného početí z roku 1876 postavená ve stylu staveb ze 13. st, jejíž vnitřní stěny jsou posety malými mramorovými deskami s nápisy ex voto uzdravených. Všechno je to velké přeplácané a vůbec to muselo být peněz. V Lurdách je mimo těchto náboženských „zajímavostí“ ještě hrad, kde je muzeum Pyrenejí, tam jsme se bohužel nedostali.

 

V našem klimatizovaném vozidle jsem dal Kozla a je fajn. Vyjíždíme směr Gavarnie do kempu. Kemp je v pohodě, sprcha s teplou vodou po dvou dnech v busu a koupeli v Lago di Garda bodla, na spánek v horizontální poloze se těším jak malé dítě. Poprvé jsem stavěl nový stan Atak 2 od Jurka, tak to byl kapku boj, ale skamarádili jsme se. Večer byla klasická seznamovačka při kolování slivovice, no to bylo nových jmen, ale co, hlavně, že je pohoda. První večírek ukončila násilně bouřka, takže jsme byly rozehnání do stanů. Nějak jsem blbě zapnul zip na tropiku, tak mě v noci probudilo mokro v nohách :-)

 

Kapitola 4. - Gavarnie, Bréche de Roland, Refugi Goriz

 

Pondělí 6. 8. 2007

A je to tu budíček v 6:30, balení na 3 dny, konzumace teplé snídaně a hurá nahoru. Počasí stojí za h… zataženo, mrholí, fouká vítr. V 8 vyrážíme, první skupina šlape už z Gavarnie vzhledem k dešti a mlze na to dlabu, necháváme se s druhou skupinou popovézt do sedla na hranici oblačnosti.

 

Při vystupování zjišťuje Jitka, že jí nějak chybí batoh. Nějaký šikula ho při výstupu první skupiny nevrátil zpět. Snažíme se zjistit, jestli zůstal dole v Gavarnii, ale telefonické spojení se nedaří. Sjíždíme zpět dolů a tam nás dostihuje SMS, že batoh si mezi sebe rozebrali a pokračuji dále. Autobus se otáčí a opakujeme cestu do sedla, skoro jsme ty Vratné láhve dodívali.

 

Ze sedla Port de Boucharo (2270m) už konečně pokračujeme po svých (alespoň jsme se vyhnuly 30 minutové přeháňce a je možnost něco cvaknout, pokud to ovšem není v mlze). Sraz s druhou skupinou je plánován kolem 13 hodiny na horské chatě Ref. Des Sarradets ou de la Breche. Postupujeme svižným tempem a stoupáme asi 300 výškových metrů pod horou Taillon (3144m). Díky dešti procházíme několika bystřinami, které se ženou ze svahů a před koncem nás čeká traverz vodopádem jištěný řetězem. Na chatě jsme kolem 12:00. Dáváme zatím pauzu a lehký oběd, neboť žaludek se hlásí o svá práva v klidu fotím okolní zajímavosti Grand Cascade (největší evropský vodopád), část Cirque Gavarnia a Bréche de Roland. Snažím se ulovit i Kavče Žlutozobé (myšleno fotograficky), ale nechce se mnou kamarádit. Jelikož první skupina je již v dohledu vyrážíme sutí a zbytkem sněhu vzhůru do Bréche de Roland (2803m).

 

 

Nahoře je to pěkný hukot, fučák jak kráva, kapičku se ochladilo, začíná pršet a pršet, vše je v oblačnosti a mlze, prostě ideální srpnové počasí. Ještě, že se necpu v exponovanějších úsecích hned za dalším, uchránil jsem se tak seznámení se slušným balvanem, který nechtě poslal dolů Jarda. Přechodem brány na druhou stranu se rázem ocitáme ve Španělsku, na první pocit nic moc, protože začal vytrvalý a celkem silný liják, který vydržel skoro 3 hodiny. Po hodině přišla rezignace na vodu v botách, po planinách se tvořila jezírka, po skalách stékaly proudy vody. Balím pro jistotu foťák v brašně do Tesco tašky a šlapu jak stroj dále s ostatními směr refugio Goriz s vidinou sucha a tepla. V posledním sedle (byly 2, nebo 3 ani to nepočítám) se stalo něco takřka neuvěřitelného, přestalo pršet, mraky se rozestoupily a vylezl Oskar hňup jeden. Zároveň se nám otevřel pohled na monumentální Valle de Ordesa, Monte Perdido, refugio Goriz a vůbec na celé grandiózní okolí. Chata a tábořiště byly už na dohled, jenže to byla ještě hodina a půl chůze, aspoň jsem usušil bundu na batohu a zařádil jsem si s foťákem. Všechno bylo krásně umyté deštěm, nádherné syté barvy.

 

 

U refugia Goriz, jediném povoleném tábořišti v lokalitě, hledám rovný plácek a stavím stan, dávám si Dobrý hostinec – kuře na paprice a suším co se jak dá. Vychutnávám konec dne a fotím pár západovek, sice nic extra, ale aspoň něco. Kapku provlhl i spacák, tak ho dosušuji v noci vlastním tělem. Boty jsou bohužel jak houba, mají už něco za sebou, další rok budou nové. V noci opět začíná pršet plus slušný vítr, stan drží, takže opět dobrá koupě.

 

 

Úterý 7. 8. 2007

 

Od rána déšť, zataženo mlha, takže na Monte Perdido se nejde, čekáme tak do 12ti, to je nejpozdější čas na vyjití. Až na dva blázny, kteří ho dávají za každou cenu, zůstává zbytek v tábořišti spí, suší, nebo fotí potůčky během krátkých pauz mezi deštěm. Jediné zpestření dne je průchod stáda ovcí mezi stany. Večer je bojová porada, koluje toliko oblíbená slivovice a jiné příjemné lektvary. Program na zítřek je jasný, sestup za každého počasí do Torly.

 

Kapitola 5. - Valle de Ordesa, Torla, Ainsa, Benasque

Středa 8. 8. 2007

Ráno klasika, budíček v 6:30, čeká nás sestup Ordesou do městečka Torla, kde má čekat bus. V noci se udělalo jasno, ale z kaňonu se valí mlha a mračna, jak z prádelny.

 

Během snídaně a balení dávám pár fotek a vyrážíme vzhůru dolů. Vzhledem ke stoupající oblačnosti volím cestu dnem a doufám, že uvidím více než při cestě vrchem. Tři nebo čtyři souputníci se rozhodli pro cestu vrchem. S odstupem času můžu říci, že měli štěstí.

 

 

U vodopádu Colla de Cabalo (1680m) v horní části údolí se počasí pomalinku probírá a je zde rázem fajn a sluníčko, které likviduje poslední zbytky mlhy a ukazuje se nám Monte Perdido (3355m), které nebylo dva dny vidět.  Dáváme si pauzu, tak hlavně fotím a pobíhám se stativem po okolí. Sestup dnem údolí podél řeky Arazas je taková pohodová procházka pro důchodce (také jich do hodiny začínáme potkávat houfy), takže si vynahrazuji focení za minulé dny a plním CF o sto šest. Ale ti lidi, ti mě pěkně s… .

 

Valle de Ordesa je zážitek, který stojí za to vidět, krásně zelené údolí obehnané strmými barevnými skalami. V horní části se ještě nacházejí velmi atraktivní Gradas de Soaso, bohužel tyto kaskády byly již okupovány výletníky, tak jsem foto vzdal. Od poloviny údolí je všude velké množství lidí. Při postupu směrem dolů se po nějakém čase vchází do lesa, který už tak atraktivní není, v určitých místech se otevírají výhledy na kolmé stěny, mezi kterými cesta vede. Ze vstupního místa do Ordesy jedeme kyvadlovou dopravou směr Torla (cena cca 4 eura a jezdí to co 30 minut), kde nás čeká bus a chlazené pivečko za odměnu. Chtěli jsme ulovit někde něco dobrého, ale bohužel Španěláci mají siestu a všude je zavřeno, takže dolujeme zásoby z autobusu a vyhříváme na sluníčku.

 

 

Odjíždíme v 14:30, dalším programem je přejezd k městečku Benasque, které je výchozím bodem pro výstup na Pico de Aneto. Cestou zastavujeme ve starém kamenném městečku Ainsa, hodinku se touláme úzkými uličkami a lovíme fotky bez turistů (celkem dřina) venku je vedro jak v tropech, takže po příchodu do busu dávám jedno vychlazené a ukázkově vytuhnu zmožen vedrem. Vyrážíme na asi hodinový přejezd k městečku Benasque. Po cestě jedem po úzké silnici přes několik údolí, je až neuvěřitelné jak jsou místní řidiči ohleduplní, kolikrát dělají v zatáčkách víc místa než by museli a dávají přednost, být to naši řidiči tak je to masakr ala D1.

 

 

Zastavujeme kousek za cedulí tohoto horského městečka a bereme útokem dva místní mini markety a kupujeme samé dobroty a hlavně velkou zásobu výborného červeného vína. Rozhodli jsme se otestovat takový praktický 5 litrový kanystr a několik dalších lahví. Když nás vidí s kanystrem řidiči, tak si dělají srandu, co to kupujeme za čůčo (dostali večer ochutnat, tak otočili a další den si kupují také). Zbývá už jen asi 10 km do kempu, kde stavíme stany a bereme po několik dnech útokem sprchy, voda je vlažná, ale to bohatě stačí. Večer se sesedáme mezi stany, dostáváme instrukce na další den a pouštíme se do zásob červeného vína, vynikající prášek na spaní.

 

Kapitola 6. - Pico de Aneto

Čtvrtek 9. 8. 2007

 

Budík zvoní ve 4:15, jakékoli vstávání před šestou hodinou považuji za atentát. No nic lezu z vyhřátého spacáku, venku je kolem 8 stupňů a mírně pofukuje. Batoh mám nachystaný od večera, tak jen drhnu zuby, vařím čaj na snídani a láduji se nějakou španělskou buchtou (myšleno pečivo) ať je energie. V 5:10 nám jede místní terénní klon autobusu, který nás přibližuje k nástupnímu místu na Aneto, je slušně nacpaný a za jednosměrnou jízdenku se platí 8 euro. Na konečné u refugia de Coronas (1950m) chvíli čekáme, až se začne rozednívat, ale nakonec vyrážíme ještě za šera. Bohužel Leoš trefuje při prvním kroku na plno větev. Stačilo jen malinkatý kousek vedle a byl z něho bratr Žižka. Krvavou ránu mu velmi zručně ošetřuje naše doktorka Ivanka. Za tmy stoupáme vzhůru údolím potoka Barranco de Coronas postupně k jezerům Ibenet de Coronas, Ibon Inferion, Ibon del Medio a Ibon Superior. Nic není vidět a rozehřívám se pomaličku, tělu se prostě tak brzo fungovat moc nechce.

 

 

Na plošině u jezera Ibon del Medio (2757m) je již světlo, za jeho zákrutou už vidíme masív Aneta. Zdá se to kousek, ale to nejlepší teprve začíná, ještě tak 700 výškových. Jde se po suti, která nepříjemně klouže zpět, trekové hole jsou v těchto okamžicích nad zlato. Začíná se mi kapku ozývat koleno a díky výšce funím jak lokomotiva (příští rok to chce víc makat). Konec stoupání je zpestřen pěkným výšvihem do sedla Collado de Coronas (3198m), kde začíná ledovec na severní straně masivu, který vede až k Mohamedově kroku a pak již je vrchol Aneta (3404m). Šetřím síly a koleno na sestup, jsem poslední, ale užívám si focení. Na hoře, super výhledy na všechny strany, po severní přístupové cestě přes ledovec se blíži postavičky a směřují tam, kde jsme my, severozápadně se tyčí sesterský vrchol Pic de la Maladeta (3308m), jižním směrem přes údolí je nádherně vidět druhá nejvyšší hora Pyrenejí Pico de Posets (3375 m), připadám si jak v pohádce.

 

 

Je jasno, ale fouká studený poměrně silný vítr, prsty při kontaktu se studenou skálou mrznou, tak cvakám ještě pár fotek a mizím dolů na závětrnou jižní stranu. Při sestupu jsem se kapku odchýlil od původní trasy, zpestřuji si to sestupem přes kamennou lavinu, celkem maso jde to pomaličku, skáču jak koza, kameny se vyklaji a slušně kloužou. Od jezer se koleno už ozývá nepříjemnou řezavou bolestí, tak se zatnutými zuby a s hlídáním jeho ohybu pomaličku sestupuji a fotím pasáže, které byly při ranním výstupu ve tmě. Kupodivu docházím několik spolubojovníků a skupinku, která se čachtá u posledního jezírka.

 

Chvátám dolů, abych stihl alespoň poslední terén bus, další dvě hodiny po nudné lesní silnici bych asi už nerozchodil, přeci jenom mám ještě pár dní před sebou. Doráží další kolenář Míra, tak čekáme hodinku spolu vylomení pod keřem, nakonec se nacpeme do busu s velkým štěstím, Mírovou francouzštinou a zuřivým máváním bankovkou (cena opět 8 euro). Spousta místních nejela, musí čekat, jestli dorazí posilové spoje. Řidič je borec, vozidlo má v ruce, za světla vidíme ty srázy, ke kterým najíždí s přesností několika málo centimetrů, po cestě předstihujeme několik pěších, tak jim alespoň zamáváme. V kempu padám na hubu a jsem rád, že jsem dole, koleno umrtvuji pořádným panákem slivovice a studenou sprchou. Dojídám se, abych měl nějakou energii, za celý den jsem snědl jen dvě jablka a předávkoval jsem se slušnou porcí ochuceného hroznového cukru. Večer se sedí a leží venku mezi stany na karimatkách a ředíme krev oblíbeným španělský červeným. Jak vína přibývá, všechno co bolí, bolet přestává, příjemné, leč dočasné. Kolem půlnoci lezu do spacáku a upadám do kómatu.

 

Kapitola 7. - NP de Aigüestortes i Estany De Sant Maurici I.

Pátek 10. 8. 2007

Odjezd z kempu je v 8:30, takže si vychutnáváme nadstandardně dlouhý spánek. Ráno balíme stany a vyrážíme za další štaci. Čeká nás celodenní přesun do městečka Espot, který bude výchozím a konečným bodem dalšího třídenního treku. Jsem rád, že je pauza, koleno je ztuhlé a pobolívá, tak pajdám a šetřím ho. Po cestě se zastavujme v městečku Vielha, kde máme hodinový rozchod. Tvoříme několik skupinek a nezávisle vyrážíme ochutnat něco echt španělského. Studujeme nabídky místních restaurací a pizzerií, jako nejvýhodnější se jeví nějaké denní menu, kde si člověk může zkombinovat jídlo ze třech chodů. Nakonec si dávám zeleninový salát, paellu, zmrzlinu, k pití červené stolní víno. Jídlo je super cpu do sebe krevety a dobývám se do škeblí, člověk si i u jídla vyhraje. Do autobusu doráží naše skupina asi s 20 minutovým zpožděním, tak jsme vyfasovali trestný kanistr vína. Pokračujeme dál a dáváme ještě pauzu u Panta de la Torrassa, což je přehradní nádrž. V rámci šetření kolena a odpočinku beru karimatku, vychlazeného Kozla a lehám si do stínu a odpočívám. Někteří lezou do vody a čachtají se, je sice pěkné teplo, ale přehrada ve výšce kolem 1000 m napájená horskými říčkami prý není nic moc, nemám důvod nevěřit. Titul mrož – plavec výpravy s přehledem získává Jarda. Nestačíme zírat, jak pendluje sem a tam, začínáme mít obavy, že ho budeme muset z vody odlovit, abychom mohli pokračovat dál. Tak po 15 km zastavujeme na parkovišti ve vesnici Espot (1320m), balíme na 3 dny a do hodiny vyrážíme na dvou hodinový pochod směr tábořiště. Cestou lesem jsme nastoupali asi 300 výškových metrů.  Stavíme stany vaříme večeře a večer chvíli tradičné posedíme, než zalezeme do stanů. Další den nás čeká Parque Nacional de Aigüestortes i Estany De Sant Maurici.

Sobota 11. 8. 2007

 

Budíček tradičně v 6:30 jelikož jsme ve Španělsku tak mě stylově budí Corida od Kabátů. Vstávání zpříjemní dávka teplého čaje a něco energetického na zakousnutí ať je šťáva. Mám sbaleno ještě dosušuji stan a pomalu vyrážíme. Obloha je bez jediného mráčku, takže nás čeká horký den. Asi hodinu stoupáme lesem, po cestě se ze strmých svahů kolem řinou malé horské bystřiny, neustále doplňuji tekutiny a ochutnávám postupně vodu, tak z pěti různých zdrojů. S kohoutkovou, nebo balenou se to nedá srovnat, chuť je vynikající.

 

 

Postupně se začíná les ztrácet, jehličnatý porost se snižuje a jsou vidět okolní štíty po levé straně je pěkně vidět Pic de Carbonero (2293m), takže fotím první fotky. Procházím kolem prvního jezera Estany de Lladres (2030m) dnešních jezer. Dále postupujeme po široké upravené cestě směr refugio J. M. Blanc, během chvilky se objevuje terénní auto jedoucí tam též. První delší pauza je u chaty refugi J. M. Blanc (2318m), která leží u jezera Estany Tort de Peguera, kde už odpočívá zbytek skupiny, někdo obědvá, někdo se sluní já doplním tekutiny suším propocené triko a pobíhám s foťákem po okolí a lovím fotky. Musím se pomatlat krémem, slunce pěkně peče, tak nasazuji faktor 40. Postupně začínáme vyrážet dále, za stálého stoupaní míjíme jezero Estany Negre de Peguera jehož barva vody je úžasná, nad jezerem se tyčí vrcholy Pic de Sudorn (2710m) a Montanyo (2779m) a krásně dokreslují tuto exhibici přírody.

 

Stoupáme úzkým chodníčkem kolem dalších jezer v této oblasti Estany de la Llastra (2430m), Estany Cubeto (2527m), Estany del Cap de Port. Foťák je v neustálé permanenci, takže záhy vzniká obligátní foto skupina s kytičkářem Jardou a druhým průvodcem Leošem. Není kam spěchat, podmínky na focení jsou ideální a i přes pomalé tempo máme dobrý čas a dostatečnou rezervu. Za posledním jezerem začínáme stoupat do sedla Collada de Saburo (2667m). Nahoře si dávám pauzu, schroupu jablko a fotím pěkně z výšky obě strany sedla z něhož je vidět severním směrem Tuc de Saburo (2912m) a Pic de Peguéra (2984m), který je nejvyšším v oblasti, jižním směrem se tyčí Pic de la Maixnera (2904m). Následuje sestup slušnou kamennou lavinou a kličkování podle mužiků. Postupně se dostáváme o nějakých 200 výškových metrů dolů k jezeru Estany de Saburo, které obcházíme. Poskakování po balvanech nějak nesvědčí kolenu, které se začíná výrazně ozývat a postupně čím víc se blížím k tábořišti, tak přechází v bodavou bolest. Na místo kde jsou již postavené stany, dorážím kolem 15té hodiny, tábořiště je poblíž skupiny jezer Estanys de Saburo d´Amura. Jsem rád, že shazuji batoh a ulevuji podvozku.

 

 

V táboře zůstalo asi 10 lidí, další skupina vyrazila ještě směr vrchol Pic de Peguéra (2984m), což je asi 300 výškových metrů. Vybaluji věci, všechno rozhazuji po balvanech na dosušení a stavím stan. Pořádně se opláchnu v horské bystřině, která teče opodál a dokonce si na pár vteřin sedám do tůňky, je to studené, že mi málem umrzla prdel, ale jinak fajn. Pak se uvelebuji na karimatce, sluním, chystám večeři a konverzuji se sousedy, kteří volné pozdní odpoledne vyplňují podobnou nenáročnou činností. Podle mapy ještě provádím popis fotek, které jsem dnes nafotil, prostě pořádek musí být.  Kolem 18 doráží první z vrcholové skupiny, pochvalují si rozhled a celkem pohodovou cestu. Večer ještě těsně před západem slunce pobíhám se stativem a lovím nějaké to večerní nasvícení. Bohužel nic extra se nekoná. Večer je ještě krátká porada před dalším dnem. Po ní se tvoří hlouček kecalů, který se kolem 22 hodiny pomalu zmenšuje.

 

Kapitola 8. - NP de Aigüestortes i Estany De Sant Maurici II.

Neděle 12.8.2007

Ráno se startuje v 8:00, je to klasický koloběh života horských poutníků s plátěným domečkem na hřbetě. Snídaně, balení, klepání a sušení stanů, vzhůru na cestu. Počasí zatím moc nepřeje blíží se oblačnost a vše je v mlžném oparu. Prvním zastavením má být chata refugi de Colomina. Po cestě k ní vede podél jezer Estany de Mar a Estany de Colomina, dělám pár fotek a nadšený Jarda mi ukazuje lilie a různé další vzácné pyrenejské rostliny, nezapomínaje je fotit na svoji středo-formátovou mašinu.

 

U chaty je chvilku pauza a pokračujeme po starém kolejišti podél velkého Estany Tort (2300m) a dalších menších Estany Mariolo (2350m), Estany Eixorela (2390m), Estany Castieso (2370m). Zatahuje se více a více chvílemi se začíná zvedat vítr a vypadá to na déšť. Většinu cesty jdu sólo, za mnou je už jen pár opozdilců. Terén, přes který vede přesun do místa tábořiště, které leží těsně za hranicí NP není nikterak náročný někdy se to zdá být již monotónní jezero – kopec – jezero – kopec. Kdyby bylo, ale počasí jako včera, to by byla jiná, ale bohužel. Tak hodinku od cíle aniž bych to věděl, se festovně ozývá koleno, ale šlapu dál 15 minut před tábořištěm už skřípu zubama a musím na 10 minut sednout. Dochází mě Jarda, tak chvíli povídáme a pak společně pokračujeme dál. Tábořiště je už kousek, zbytek už staví stany a obhlíží terén. Pár nenechavců si opět vyšlapává jeden z okolních vrcholů. Odpočívám, doplňují energii teplým jídlem a dělám pár fotek. Začínám se těšit na ranní rozcvičku, která nás čeká, bez rozběhu přímo do sedla nad námi. Večer se zatahuje a rychle se šeří, v dáli je sem tam slyšet dunění hromu. Začíná pršet, tak prchám do stanu a lezu do spacáku. Lehký déšť trvá asi 2 hodiny, tak spokojeně podřimuji. Po dešti ještě na chvíli jdu pokecat a pak to definitivně zalomím do blaženého bezvědomí.

Pondělí 13.8.2007

 

 

Ráno se moc nechce z vyhřátého spacáku, je to klasika, jako již několik dní. Počasí se tváří ideálně takže v 8:00 vyrážíme směr sedlo Collada del Gavaixos (2666m), po ránu hned slušných 300 výškových metrů na malém kousku. Ze sedla je krásný rozhled na obě strany. Takže fotím jak ďas. Postupně sestupujme do kotle k jezerům Estanys dels Gavatxos (2500m), které jsou zleva velmi těsně sevřeny vrcholem Tossal de la Montanyeta (2764m) na pravé straně Pic de Subenuix (2949m) a Pic Inferior de Subenuix (2878m). Po hodině a půl klesání docházíme k jezeru Estany Nere (2294m).

Celou cestu je kolem neskutečně krásné prostředí, svítí slunce a po modré obloze se prohání atraktivní bílé mraky. U jezera si dáváme svačinu a další porci snímků. Postupně začínáme stoupat, až narazíme na širokou horskou cestu, která vede do sedla Portarró dˇ Espot (2424m).

 

Ze sedla je perfektní výhled na jezero Estany Llong (1950m), které je pod námi vrcholy kolem. Samotné sedlo je velká travnatá pláň, která je protnuta horskou silnicí vybudovanou pro generála Franca. Silnici využíval pro vyjížďky terénním automobilem, aby se mohl kochat výhledy. Dnes je to kamenitá vymletá strouha. Ze sedla začíná asi 2,5 hodinový sestup. Cestou jsou vidět další dominanty a symboly toho národního parku dvě skalní věže els Encantats. Podle pověsti se jedná o v kámen proměněné lovce, kteří porušili období zákazu lovu a byly vládcem hor proměněni ve dvě věže Encantat Gran (2748m), Encantat Xic (2734m). Tyto dva monumenty jsou perfektně dokresleny zelenými borovými lesy a modrou plochou jezera Estany de Sant Maurici (1850m). Postupujeme směrem k jezeru, mineme refugi Ernest Mallafré a jsme na hrázi. Zde bohužel již začíná civilizace.

 

Všude jsou kvanta výletníků a rodinek. Většina je vyvalená u jezera na dekách nebo lavičkách. Z tohoto místa jezdí snad co 20 minut do Espotu smečka bílých vozidel značky Land Rower. Toho využíváme, protože šlapat dvě hodiny po silnici se nikomu opravdu nechce. Batohy jsou uloženy na střechu vozidla, hůlky a brašnu s foťákem beru dovnitř. Chvíli čekáme na doplnění a vyrážíme směr Espot, směr náš autobus. Dolů to slušně žene, aby ne když tu cestu zná nazpaměť. Klasická předváděčka. Na konečné platím za odvoz něco kolem 4 euro. Popojdeme kousek a jsme na parkovišti u autobusu. Zbavuji se batohu, beru sandály a razím lovit potraviny do obchodu. Cítím akutní nedostatek masa takže si kupuji na večeři festovní klobásu, našel jsem i hořčici tak to bude večer naprosto ideální. Nezapomenu ani na zásobu vína. Autobusem se přesunujeme do kempu. Stany stavíme na louce v zadní části na takřka golfovém trávníčku. Neodolám a vyrážím do sprchy. Při vstupu do objektu se sprchou a WC mi spadne čelist. Naprosto luxusní, tohle jsem v kempu opravdu nečekal. Pěkně si užívám luxus teplé dlouhé sprchy, dokonce se vyhecuji a oholím se.  Později se ještě vracím, abych vypral pár notně prosolených triček. Nevýslovně se těším na večeři, klobása se pěkně vaří v ešusu a já otevírám první láhev červeného, pohodový večer začíná.

 

Kapitola 9. - Tavascan, Aineto, Áreu, Vall Ferrera, Pla de Boelt

Úterý 14.8.2008

 

Ráno byl posunut odjezd na příjemných 9:00, takže se pospává po večerním dýchánku. Plán dne je velmi jednoduchý, přesun na pomezí Španělsko – Andora do vesnice Áreu (1300m). Po cestě navštěvujeme Tavascan a Aineto. Jedná se o původní vesnice s klasickou kamennou zástavbou. Taková příjemná procházka a bloudění uličkami za pěkného vedra, ještě že proti Ainsa tam bylo minimum lidí. Stihneme ještě doplnit potraviny a pokračujeme dále. Kolem poledne jsme v Áreu. V parčíku u parkoviště balíme batohy a do hodiny vyrážíme. Je pěkné horko, první hodina cesty vede spíše po rovině a otevřenou krajinou polní cestou ale viditelně směřuje k zvedajícím se kopcům. Cesta ubíhá vcelku rychle tvoříme několik skupinek a jdeme ostrým tempem.

 

Ta rovina je zpestření po několika dnech kopců. Po hodině chůze přicházíme na rozcestí, kde doplňuji tekutiny a napojujeme se na trans pyrenejskou GR11. Po 800 metrech chůze hustým porostem dostávám během deseti vteřin nejdříve žihadlo do levé nohy a okamžitě do pravé. Nějaký dobrák, který tudy šel, patrně šlápl do vosího hnízda a trochu hmyz naštval. Štípance opláchnu vodou z bystřiny a šlapu dál, alespoň jsem podstoupil naprosto přírodní očkování. Cesta vede úbočím nádherného údolí Vall Ferrera, většinou je schovaná mezi vzrostlými jehličnany, sem tam se dostáváme na louky a tím se nám otevírá pohled na jednotlivé části údolí. Cestou potkáme dvojici Čechů, kteří jdou z Andory a pyrenejské putování je teprve čeká, vyměňujeme si pár poznatků přejeme jim hodně zdaru a pokračujeme.

 

Pořád do kopce lesem takže jdeme v příjemném chládku. Cesta je trochu monotónní a tak se už těším, až dorazíme do tábořiště Pla de Boelt což je planina, kde je povoleno stanovat. Kolem 17:30 jsem tam rychlíci už mají postavené stany, tak shazuji batoh a činím taktéž. Planinou teče říčka a místy jsou drobné mokřady. Podařilo se najít dokonce několik míst, kde rostli hojně Rosnatky Okrouhlolisté. Je zde poměrně hodně lidí, protože je možné po slušné lesní silnici dojet autem až k refugi Vallferrera od kterého je to 10 minut chůze. Jak slunce klesá k obzoru, tak klesá i počet výletníků a je klid. Večer je stanoven program na další den, výstup na  nejvýchodnější pyrenejskou třítisícovku Pico de Estats (3175m).

 

Kapitola 10. - Pla de Boelt, Estanys de Baiau, Portella de Baiau, Estany Negre, Arinsal

 

Středa 15.8.2007

Ráno se rozhoduji, že výstupu se nezúčastním, koleno poslední dva dny slušně zlobilo, tak ho šetřím na poslední den, kdy nás čeká přechod do Andory. Vrcholová skupina vyráží něco kolem osmé hodiny. Někteří se rozhodli jít jen část cesty k jezerům výše položeným. Já zůstávám v táboře. Je krásný slunečný den, takže přes den se sluním, projdu si celé údolí až na konec, je to více méně po rovině a fotím okolí. Kolem poledne ještě svedu bitvu se stádem krav, za vydatné pomoci trekových holí a taktiky pořádkových jednotek je vytlačuji z prostoru mezi stany, kde se chtěli pást. Kolem poledne doráží větší či menší skupiny výletníků tak se držím na dohled stanů a hlídám, sepisuji poznámky z treků plus podrobný popis fotek podle map. Kolem 14 hodiny se vrací první vlna od jezera, za další dvě tři hodiny zbytek z vrcholové party. Dívám se alespoň na fotky, které nafotili, je to pěkné barevné, ale výstup byl velmi náročný díky jemné kamenné suti. Udělal jsem dobře, i když to trochu mrzí, zítra nás, ale čeká sestup o více než 1600 metrů.

Čtvrtek 16.8.2007

 

Ráno se balí a vyráží směr Andora - Arinsal s vědomím, že se jedná o poslední plnohodnotný den v těchto krásných horách. Bohužel od rána je zataženo, oblačnost se válí hodně nízko po okolních svazích a ve vzduchu je cítit déšť. Z tábořiště stoupáme stále vzhůru po loukách až se postupně dostáváme na skalnaté planiny sevřené ze stran hřebeny. V oblasti Pla de Baiau se trošku oblačnost začíná trhat, tak se snažím fotit různé chvilkové průniky paprsků skrz tuto hustou clonu. Pokračujeme a u jezer Estanys de Baiau dáváme pauzu, dávám na sebe bundu, začíná pofukovat, v propoceném tričku moc teplo není. Pokračujeme podél jezera a začíná slušné stoupání do sedla Portella de Baiau (2756m), první třetina je strmá, ale travnatým chodníčkem, druhá je mírnější, ale poskakujeme kamennou lavinou, třetí je hodně strmá po jemné suti, která je tvořena směsicí kamene a hlíny. S pěkně těžkým batohem na hřbetě postupuji tempem dva kroky vpřed jeden a půl zpět.

 

V sedle protínáme Španělsko Andorskou hranici a otevírá se výhled na jezero Estany Negre (2650m) a nejvyšší vrchol Andory Pic Coma Pedrosa (2939m). Po krátkém odpočinku začíná klesání směr Arinsal. Od sedla je příjemné polojasné počasí, tak při sestupu se snažím fotit. Po hodině se zase přižene oblačnost. U refugi Coma de Pedrosa dávám krátkou pauzu a pak již následuje strmý sestup úzkým kamenným chodníkem cca 650m na parkoviště kde nás má naložit autobus. Tuto část si už moc neužívám, koleno bolí, ale díky trekovkám zátěž slušně tlumím. Na parkoviště dorážím mezi první polovinou našich horalů. Blažený to pocit, když se přezouvám do sandálů a dávám si chlazeného Kozla jako odměnu za dnešní námahu. Postupně jak přichází zbytek, se naloďujeme a odjíždíme. Směr kemp, po cestě bereme útokem obchůdek, doplňuji pečivo nějaké ovoce, maso, sýr a hlavně slušnou zásobu vína na večer. Jonáš kupuje litrovku ginu, to bude nářez. V kempu provedeme rychlé postavení stanů, aby vzniklo prostorné náměstíčko. Jdu si dát sprchu (je to v podzemí tak mi to trochu připomíná takové ty sprchy z koncentračních táborů, naštěstí teče voda). Pak chystám královskou večeři o několika chodech (když už mám ty narozeniny). Večer likvidujeme zásoby alkoholu a pomaličku se připravujeme na návrat do civilizace.

 

Kapitola 11. - Andorra la Vella, Agde, Ardeche, Pont dˇArc

 

Pátek 17.8.2007

 

 

Ráno se startuje směr hlavní město Andory. V Andoře la Vella máme dvou hodinový rozchod. Jelikož se jedná o bez celní zónu, tak se pilně věnujeme nákupům. Pokud se jedná o foto-věci ceny jsou v průměru o pár stokorun nižší, takže náš pohled směřujeme k alkoholu. Jo Andora jest alkoholikův ráj, ceny jsou o třetinu až polovinu levnější. Takže se vybavuji několika věhlasnými značkami na dlouhé zimní večery a nezapomínám ani na praktické dárky. Výsledek je takový, že při každém pohybu se ozývá chrastivý zvuk lahví. Podobně vypadají i ostatní. Nakupujeme ještě zásoby do autobusu (i jídlo) a vyrážíme přes horská sedla klikatící se hlavní silnicí směr Francie, do oblasti Ardeche, kde máme přenocovat.

 

 

 

Po cestě je plánováno ještě krátké zastavení u moře ve Lví zátoce u města Agde. Průjezd letoviskem ve snaze dostat se co nejblíže k moři a zaparkovat autobus vzbuzuje docela zajímavé reakce u místních, když se prodíráme uličkami mezi domky s milimetrovými rezervami od parkovaných aut. Nakonec musíme couvat, ale řidiči jsou machři ani škrábanec. Venku je pekelné vedro, ale na moře s haldou vyvalených naháčů se jdu podívat jen z dálky a skrze prsty. Pár jedinců okusí i vodu, prý to bylo studené jak prase. Mezitím se vydávám mezi vilky a dokupuji zásoby jídla na dlouhou cestu.

 

Podaří se mi najít takovou příjemnou malou vinotéku, takže kupuji ještě do zásoby pár lahví, které plánuji rozdat známým doma. Na cestu se vybavuji několika litry výborného sudového a samozřejmě o objevu referuji ostatním účastníkům zájezdu. Rázem se autobus stává pojízdnou vinotékou. Po tomto dvou hodinovém zastavení jedeme dále směr kemp. Po cestě díky kolonám u Montpellier chytáme tak dvou hodinové zpoždění oproti plánu. Do kempu v oblasti Ardéche dorážíme úderem půlnoci. Chvíli se shání majitel kempu a ten nám ukazuje místo na přespání. Začíná akce kulový blesk (protože je ve tmě kulové vidět). S čelovkama se z autobusu vyrojilo 30 Čechů a před užaslými pohledy Frantíků kteří opodál mají menší večírek vyroste za 20 minut patnáct, šestnáct stanů. Domorodci jen čučí s otevřenou pusou a hlava jim to nebere. Je krásná teplá noc tak ještě chvíli posedíme, odjezd je naplánován na poledne.

Sobota 18.8.2007

Ráno je vysloveně pohodové, snídaně, sušíme definitivně stany a  cpeme věci do autobusu. Při ranní návštěvě WC jak si tak hovím v né příliš oblíbené poloze nad tureckým WC mrknu a vedle pravé nohy mi pěkně pochoduje ve stylu levá, pravá skoro deseticentimetrový štír. Člověk se nemůže už ani v klidu … . Těchto potvůrek objevujeme v okolí ještě několik, tak všichni pečlivě klepou boty, spacáky a stany.

 

 

Jednoho se nám podařilo odlovit do tuby od nějakých sušenek, tak se stává objektem našich zvrhlých fotochoutek. Není mu nikterak ublíženo a následně je vrácen do přírody. Jdeme se podívat na místní raritu velký skalní most Pont dˇArc, který máme tak deset minut chůze od kempu. Je to celkem pěkné ale všude strašná spousta lidí a lodičkářů, kteří se plaví po místním toku. Po zdokumentování místa se stahujeme mírně otráveni k autobusu a děláme společný oběd a klábosíme s řidiči. Naloďujeme se a už nás čeká pouze přejezd do ČR. V naší zadní části autobusu je veselo a postupně se likvidují zásoby červeného moku. Cesta je maximálně zpestřena zastávkami u benzinek.

 

Kapitola 12. - Domů

Neděle 19.8.2007

Ráno kolem 7:00 přejíždíme hranice a jsem konečně doma. První skupinu vysazujeme v Českých Budějovicích a probíhá první loučení. Kolem desáté hodiny jsme v Praze, kde vystupuje většina. Mám zajištěný odvoz, ještě že tak, ten chlast je strašně těžký. Posledních pár souputníků odjíždí do Brna.

Tak a mám za sebou první dovolenou, kterou jsem absolvoval pod něčím velením. Závěr bych rád poděkoval pracovníkům CK Horal, Tondovi Hrabicovi a Leoši Kohoutovi, kteří nám připravili spoustu pěkných zážitků, které byly tou nejlepší odměnou za vynaložené síly. Jak již jsem psal na začátku sešla se skvělá parta lidí, která pouze tyto zážitky umocnila.

Horám zdar.