Norsko 2008

Kategorie: Cestopisy Zveřejněno: pátek 7. únor 2014 18:59

Kapitola 1. - Úvod a odjezd

 

Čtvrtek 17. 7. 2008

Tak konečně je to tu. Pokud se někdo ptá co, tak konec pracovní doby a začátek tolika zasloužené dovolené, kterou jsem si poctivě vysloužil po ročním galejničením na panském. Letos bylo vybráno Norsko, kdo by to čekal, opět s prověřenou CK Horal. Letos bylo balení poklidnější, nemusel jsem na poslední chvíli shánět fotobrašnu. Doma mě čeká hromada instantních dobrot v podobě polévek, nudli a dalších horských delikates. Balení má po získaných zkušenostech dvě etapy a to jídelní etapu a hadrovou etapu. Prostě a jednoduše jídlo do tašky zvlášť, která bude přebývat v autobuse a oblečení a vybavení do krosny. Letos jsem rozšířil foto-vybavení o teleobjektiv a stabilnější dvou kilový stativ, který jsem se rozhodl všude tahat. Na chystání řízků na cestu jsem se vykašlal je to pracné, maso jsem raději upekl, což je rychlé a bezpracné a ve výsledku velmi chutné. Dominantní část vybavení letos tvořily nepromokavé věci v podobě ponča a membránového oblečení, kurňa jedem přece na drsný sever ne. Večer jsem ještě sepsal závěť (co kdyby mě sežral sob) a rozloučil se na dlouhou dobu s točeným pivem v místní hospůdce.

Pátek 18. 7. 2008

Ráno si dopřávám dlouhý a povzbuzující spánek, s výhledem na další dvě noci v poloze skrčence na sedačce autobusu, je to velmi příjemné. Následuje královská snídaně. Dopoledne se ještě vydám k holiči. Po usednutí do křesla a dotazu, tak jak to bude mladý pane? Odpovídám, na 3 týdny bez hřebínku a paní holička se opravdu činí, až ze mě chlupy lítají.

Odjezd je plánován na 23:30 z autobusového nádraží u stanice metra Roztyly. Takže do odjezdu mám moře času. Odvoz mám zajištěn tak že transport objemných zavazadel (velká taška s jídlem, krosna a brašna s foťákem + plus malý lehký 2 kg vážící stativ) je brnkačka. Ve 23:00 jsem na místě a již čekám s parťákem Lubošem na příjezd autobusu. Průběžně se trousí další účastníci zájezdu. Během čekání zjišťuji první a zároveň poslední zapomenutou věc. Nějak jsem doma nechal kartáček na zuby. Takže v hlavě vymýšlím, jak budu po benzinkách lovit kartáček na zuby. Takřka úderem půl dvanácté se z dáli blíží bus v barvách Tourbus - bílá Karosa v zadní části s modrými, zelenými pruhy s motýlky a mráčky SmileToto vozidlo je mi důkladně známé neboť jsem ho již vyzkoušel loni v Pyrenejích. Další potěšujícím faktem je, že jsem si ustlal dokonce na stejné sedačce jako vloni a že se rozrostla skupina známých tváří v podobě řidiče Rudy, starého horala Marcela a nečekaného překvapeni, Jitky.

Předvádíme bleskové nalodění, průvodci Roman s Pavlem sčítání obyvatelstva a vyrážíme směr Ústí nad Labem, kde čeká poslední várka nadšenců. Po cestě zjišťujeme, jaké jsou zásoby piva a dalších vymožeností. Zásoba 600 piv na cca 30 lidí se nám zdá být dostatečná. Po zastávce v Ústí vyrážíme směr Německo. Pokouším se usnout a v hlavě provádím upgrade plánu pro lov kartáčku v Německu. Kartáček je nakonec uloven za 2,5 euro na benzince ve 2:00 v noci, plně uspokojen touhou lovce usínám.

 

Kapitola 2. - Stralsund, Rujána - NP Jasmund, Sassnitz

Sobota 19. 7. 2008

Ráno se probouzím na dálnici přibližně 70 km před místem našeho prvního zastavení. Zastavení se koná z důvodu povinných přestávek řidičů a bylo vybráno německé městečko Stralsund, které je vstupní branou na ostrov Rujána. V cíli jsme poměrně brzy, něco kolem osmé hodiny ranní, takže ulice jsou takřka liduprázdné.

 

 

Stralsund je město na úrovni okresu na severovýchodě Německa, ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Leží 68 km severovýchodně od Rostocku na pobřeží Baltského moře při úžině Strelasund, která odděluje ostrov Rujána od pevniny; od roku 1936 překonává úžinu hráz se silničním a železničním mostem. Stralsund je charakteristickým hanzovním městem s množstvím dochovaných gotických cihlových staveb, např. Nikolaiskirche, Marienkirche, Katarinenkloster, radnice (ze 13. století). Historické centrum města Stralsundu bylo zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.Po zhruba 4 hodinovém korzování po městě a přístavu se nakládáme zpět do autobusu a vyrážíme na ostrov Rujána.

Rujána je ostrov v Baltském moři. A se svou rozlohou 926 kilometrů čtverečných je největším ostrovem Německa. Skládá se z mnoha zálivů a poloostrovů, takže její pobřeží má poměrně značnou členitost a délku – 580 km.

Venku je strašné dusno a i poměrně teplo, autobus se plouží jak lemra v koloně dlouhou rovnou silnicí, která vede do městečka Sassnitz.

 

Po dosažení cíle provedeme na zastávce místního MHD rychlý výsadek, za který by se nemusely stydět ani speciální armádní jednotky. Ověšeni batůžky a foto-vybavením míříme do národního parku Jasmund. Hlavním specifikem této oblasti jsou proslulé křídové skály kolem Königsstuhlu, které dosahují až 160 metrové výšky. Máme cca 7 hodin času. Trasa výletu je vesměs stejná pro všechny. Ze začátku se držíme pohromadě a postupně se seznamujeme. Na focení to moc není, je opar dusno a obloha má konstantní šedomodrou barvu. Po nějaké době se odpojuji a vyrážím vlastním tempem. Na Königsstuhlu slézám na pláž a cestu zpět absolvuji po pláži pod křídovými útesy. Chvilku se jde po oblázcích, sem tam se bořím do jemného písku, nebo lezu po přesypech, případně brodím krajem moře. Na nudnou cestu si nemůžu stěžovat. V půlce cesty si dávám svačinu a sleduji, jestli se neblíží někdo z naší sestavy. Ale kromě pár turistů v protisměru nepotkávám nikoho. Na místo srazu dorážím téměř 2,5 hodiny před odjezdem.

 

Vzhledem k únavě po ne příliš ideální noci, si v místním parčíku nacházím pěknou lavičku a lehce hodinku podřimuji. Mezitím se začínají trousit další kolegové, tak se vydáváme do místního přístavu. Někteří si jdou prohlédnout britskou ponorku Otus třídy Oberon, ponorka je vynořená u břehu. Pochází z roku 1963, měří 90 metrů. Vstup je na můstku na přídi, projde se až na záď a tam se po dalším můstku vyleze. Se zbytkem se uvelebuji u stánků s občerstvením a dáváme si pivečko s klobásou. Ve finále se zde scházíme takřka všichni a společně vyrážíme k autobusu. Následuje převoz na nalodění na trajekt, který nás má převézt do Švédského Trelleborgu. Před naloděním čekáme asi hodinu na seřadišti takže, čas využívám na jídlo, popíjení pivečka a seznamování. Zároveň pozorujeme život v přístavu a obzvláště Švédy, kteří se vracejí po alkoholových nákupech domů. Vedle našeho autobusu se formuje 15 členná skupinka cyklistů. Obdivujeme jejich vskutku důmyslné vybavení pro převoz beden piv. Na zvláštním nosiči mají přiděláno až pět beden. Kolo je značně nestabilní a těžké, nehledě na to, že někteří jsou již slušně navalení a rovnováha jim dělá dost problémů i bez kola. Při nájezdu na trajekt to berou cikcak přes celou plošinu a celý autobus brečí smíchy. Několik jich dokonce v kopečku s kolem zalehlo na bok. Plavba na trajektu trvala 4 hodiny. V různých pozicích, s hlavou na stole, nebo zlomení na židli jsme obsadili celý jeden velký stůl a pokoušíme se spát. V Trelleborgu jsme kolem 2 hodiny ranní a vydatně prší.

 

Kapitola 3. - Oslo, Vigelandův park, Bygdøy, Heddal

 

Neděle 20. 7. 2008

Ráno se probouzím po těžké noci tak hodinku jízdy před Oslem.

 

Máme tam navštívit Vigelandův park a poloostrov Bygdøy. Kolem 9 hodiny jsme u vstupní brány do parku. Venku je zataženo a poprchává. Zatím je v parku málo lidí, ale během chvilky se objeví několik autobusů s japonskými turisty a rázem se to začíná plnit. Na široko se nedá moc fotit, takže nasazuji teleobjektiv a jdu lovit detaily.

 

Park má symbolizovat lidský život ve všech podobách. V parku je instalováno 212 soch ze žuly nebo z bronzu. Jsou to Mostní skupina, Skupina u kašny a Sloupy života, dále 17 metrů vysoký monolit, který tvoří 121 propletených těl a Kolo života. Po zhruba hodinovém proplétání v tomto úžasném světě, který vytvořil G. Vigeland se přesunujeme na poloostrov Bygdøy. Tato část Osla, se přímo hemží množstvím muzeí všeho druhu. Prohlédnout si tu můžete původní obydlí, hospodářské budovy i tradiční norský kostel celý ze dřeva, pocházející z 12. století. Další zajímavý objekt na tomto poloostrově se jmenuje Kon-tiki, což je muzeum založené samotným slavným norským mořeplavcem – Thorem Heyerdalem. Najdete zde nejen různé artefakty z jeho cest po světě, ale také originální vor, na němž cestoval.

 

Dále na Bygdøy naleznete Muzeum norského námořnictví či Muzeum Vikingských lodí. Původně jsem se chtěl podívat jen na vikingské lodě, ale obrovské množství lidí mě odradilo. Vytvořili jsme menší skupinku a šli se projít k pobřeží i přesto, že drobě poprchalo. Cestu jsme si zpestřili fotbálkem se zeleným jablkem. Po hodině byl naplánován odjezd. Cestou začalo velmi silně pršet a počasí nám nedodávalo příliš optimismu. Při cestě do prvního tábořiště byla naplánována ještě zastávka u největšího norského dřevěného kostela Heddal Stavkirke, který byl postaven v letech 1147-1242. Nachází se 5 km severozápadně od Notoddenu. Vzhledem k velmi vytrvalému a intenzivnímu dešti jsem se na něj podíval pouze přes sklo autobusu. Jen několik nezmarů vyrazilo na obhlídku a vrátili se jak vodníci. Kolem 19 hodiny dorážíme do Haukeliseteru což je silniční sedlo a výletní místo na kraji národního parku Hardangervidda.

 

Zde se dnes nocuje a zítra nás čeká ostrý start na první 3 a půl denní trek. Venku vládne psí počasí. Hledáme na značně podmáčeném terénu místa pro stany. Priorita je postavit stan tak, aby bylo vevnitř co nejméně mokro. Naštěstí jsme s Lubošem sehraná dvojka tak se nám to i za vydatné sabotážní činnosti, o kterou se stará vítr daří velmi dobře. Pak už je jen na programu nastěhování do našeho psa (stan značky Husky), lehká večeře a nachystání věcí na trek. V podstatě mám nachystáno ihned jelikož oblečení a jídlo mám již nabalíčkováno z domu. Takže jen rozhoduji, co zůstane v autobusu. Večer ještě obchází stanové ležení Roman a dává instrukce na zítřek a jako startovní čas určuje 8:30. U každého stanu dostává za odměnu doušek něčeho nazahřátí, takže u nás už je v pěkné povznesené náladě. Po jeho odchodu se uvelebujeme v tolik očekávané horizontální poloze a přemýšlíme o dešti, který silně bubnuje do stanu a větru který sním cloumá. Nálada je blbá, jestli tak bude i následující dny, tak to moc příjemné nebude. Dáváme proto dávku slivovičky a proneseme přípitek na zdraví všech trolů, kteří nás budou tímto putováním provázet.

 

Kapitola 4. - NP Hardangervidda I.

 

Pondělí 21. 7. 2008

Název parku pochází od stejnojmenné náhorní plošiny (nazývané také pouze Vidda), údajně nejrozsáhlejší v celé Evropě, která leží v široké jižní části horské soustavy Skand. Z jejích zhruba 7400 km2 pokrývá národní park bezmála polovinu. Na okrajích lemují mírně zvlněnou plošinu s holými zaoblenými vyvýšeninami (1100 – 1400 m. nad mořem) příkré srázy. Převažuje žulové a břidličné podloží, na severozápadě se objevují také vápenaté usazené horniny. Nechybějí ani hluboce zaříznutá ledovcová údolí s divokými řekami a vodopády (nejznámějším je 180 m vysoký Vørringfossen). Pouze v západní části nabývá území vysloveně horský charakter. Nejvyšší horou Hardangerviddy je Sandfloeggi (1721 m n. m.) a dalšími horami jsou např. skalnatý Hårteigen (1690 m n. m.), připomínající suk, nebo horolezci vyhledávaná Nupsegga (1674 m n. m.) a Solfonn (1674 m n. m.). Na severu ohraničuje náhorní plošinu protáhlý masiv Hardangerjøkulen (1862 m), který sice leží už mimo území parku v navazující chráněné oblasti, ale viditelný vrcholový ledovec způsobuje, že ho nelze přehlédnout. Svoji rozlohou 73 km2 se řadí na šesté místo mezi norskými ledovci bez ohledu na to, že jeho velikost se v průběhu času mění - např. v letech 1920 až 1980 byl až o kilometr kratší.

 

Ráno je tu první ostrý budíček. Vstávám hodinu před odchodem. Sbaleno mám, takže zbývá jen vydatná energetická snídaně, teplý čaj, pořádně oklepat stan a nahodit batoh na koně. Počasí je všelijaké, nato že jsme zhruba v 1000 metrech a všude jsou značné zbytky sněhu, zima není. Na obloze se válí těžké olověně šedé mraky, takže pršet může začít takřka každou minutou. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu v kraťasech (lepší mokré nohy než kalhoty) a tenké mikině. Membránovku jsem hodil na batoh, aby byla ihned po ruce. Loučíme se s autobusem a vyrážíme. Hned od silnice nás čeká 100 výškových metrů prudším svahem na první plošinu. Terén je hodně mokrý a kluzký, prakticky stoupáme takovým menším potůčkem. Na hoře se nám ukazují první výhledy na planinu, je vidět opět k dalšímu 150 metrovému stoupání, prostor je vyplněn jezery a sněhovými poli. Začíná se tvořit první foto skupinka. Neodolám a fotím první panorama a pár dalších fotek. Stativ je poprvé a ne na posledy v permanenci. Dále postupujeme kolem jezer Venaretjorn a Loftsdokktjorn až do sedla pod vrcholem Vesle Nup (1510 m), odkud sestupujeme k jezeru Mannevatn a ještě pokračujeme dále k dalšímu Holmasjoen, kde je vyhlášena obědová pauza. Rychle zhltnu několik odpočítaných krajíčků chleba se sýrem a pobíhám po nádherném okolí kde pln nadšení dokumentuji a dokumentuji. Poodcházím cca 500 metrů od ležení a dostávám se ke skalnatému srázu přímo nad jezerem Poddevatnet – Nedre, takže si střihnu panorama z 8 fotek.

 

Dobrá zpráva je, že se ukázalo v konstantně šedé obloze několik modrých trhlin. Že by přeci jen včerejší slivovicový přípitek na zdraví všem trolům měl úspěch? No uvidíme. Dále pokračujeme přechody několika sněhových polí. Terén se neustále vlní ve 100 – 200 výškových sestupech a výstupech, stabilně se pohybujeme kolem 1300 m nad mořem. Za hodinku vidíme vodopád Sandflofossen a za nějakou další minutu přicházíme k jezeru nad ním, které ho vydatně zásobí vodou. Přes odtok z jezera vede cesta, ale ejhle přemostění nikde. Na protějším břehu jsou úhledně poskládány dřevěné palety a trubky, které v celku tvoří most. Začínáme hledat místo, kde by se dala voda přebrodit. Voda sahá tak do pasu a proud je slušně silný. Většina sestupuje ve směru toku a hledá příhodnější přechod. Bohužel všechny čeká proces boty dolů a ledovou vodou pěkně na boso. U původního místa nás zůstalo asi 6. Dva dobrovolníci přebrodili na druhou stranu a podali mi tyče, které jsme společně ukotvili. Celou dobu stojím na sněhovém převisu nad hučící říčkou a říkám si snad je to dost silné a stabilní, kdyby ne tak jsem se krásně vykoupal. Na trubky jsme narovnaly palety a tradá na druhou stranu suchou nohou. Brodičům na druhé straně dávám za odměnu slivovicový bonus. Poodcházíme kousek stranou na vrcholek Armoteggi (1468 m) kde se sluníme (ano právě od této chvíle začíná norské slunečné počasí, které se nás drželo po zbytek pobytu) a pozorujeme dole pod námi brodící skupinu. Máme 40 minut času, než se k nám dostanou, takže si užívám focení nádherné krajiny.

 

Dále pokračujeme směrem k jezeru Simletindvatnet kde je vyhlášena obědová pauza. Přes odtok z jezera je natažen takový fajn houpavý most, pěkné to místo pro fotografování houpajících se kolegů. Cesta po přechodu mostu vede podél odtoku z jezera a stoupá svahem vrcholku Simletind (1511 m) do sedla Sudskardet. Ze sedla se otevírá výhled na jezero Hellevatnet a chatu Hellevassbu. U jezera dnes končí naše putování. Po sestupu k jezeru jsme našli plácek, kde stavíme stany. Věc, na kterou se asi většina těší, je voda. Po třech dnech pocení v autobusu a u moře je krásně studená voda neskutečný a příjemný zážitek. Po večeři je hromadné sezení, takže se slézáme mezi stany a v podstatě se oficiálně seznamujeme, nová seznámení podporujeme různými zahřívacími lektvary. Nejoriginálnější představení zvolí Míra, v okamžiku kdy je na řadě všechny odzbrojí a rozesměje prohlášením „Ahoj já jsem Míra a říkejte mi vole“.

 

Kolem 23 hodiny se začíná pomaličku šeřit a ještě vyrážíme na foto lov. Nad jezerem postupně zapadá slunce a obloha se barví do ruda, takovéto západy slunce jsou v domácích podmínkách spíše výjimkou. Do vaku lezeme kolem půlnoci a ještě se domlouváme s Lubošem na focení východu slunce. Slunce by mělo vycházet po 3 hodině ranní, takže nastavuji mobil.

Mobil nás budí a my se dereme ze stanu, venku je poměrně chladno a pofukuje ostrý vítr. Variantu trenky + mikina zavrhuji a lezu do kalhot. Přesouváme se kousek od tábořiště na večer vybrané místečko. Je to sněhové pole, které spadá do jezera. Po zhruba hodinovém pobíhání a produkování záběrů různé kvality se stahujeme do stanu a spacáku, neboť jsem zmrzlý, jak sobolí hov… a jdeme pokračovat ve spaní.

 

Kapitola 5. - NP Hardangervidda II.

Úterý 22. 7. 2008

 

Ráno raníčko zařve mobil maličko, je tu další den. Vyrážíme kolem 8:00, odchodu předcházelo balení, snídání. Dnešní den nás povede do střední části Viddy. Vyrážíme po značené cestě směr chata Hellevassbu. Od chaty nás čeká lehce přes 300 metrů stoupání do sedla. Vychutnávám si stoupání na čele skupiny (není co fotit tak nevisím na chvostu) a dívám se na hada za sebou tvořeného dalšími kolegy. V sedle dáváme malou svačinku a čekáme na zbytek průvodu. Venku je chladněji než včera, pofukuje vítr a honí se po obloze oblačnost. Proto brzy startujeme, abychom neprochladli. Sestupujeme sněhovým polem k jezeru Sigridtjorni, které je z jedné strany (té druhé než jsme my) uzavřeno skalní stěnou. Přeskakujeme a brodíme odtok a další potůčky. Začínám velmi výrazně oceňovat v tomto terénu investici do obuvi značky Meindl Island PRO, která drží mé nohy v dokonalém suchu a v kombinaci s hůlkami je k nezaplacení. Postupně se blížíme k nejvyššímu místu dnešního putování. Tím má být sedlo mezi vrcholy Bynuten (1426m) a Vilurenuten (1409m). Pod závěrečným prudkým stoupáním, které vede přes rozsáhlé sněhové pole, je pauza, využíváme změny počasí a sluníme se rozvalení na travnatém vyhřátém svahu. V sedle se dostáváme na planinku ve výšce kolem 1400m po které pokračujeme asi hodinku na její konec, kde se otevírá nádherný rozhled na Viddu a začíná prudké klesání k velkému jezeru Kvennsdjoen. Poprvé zahlédneme v dáli na sněhovém platu stádo sobů, kteří se drží ve velmi uctivé vzdálenosti. Na skalnatém výběžku je vyhlášena polední pauza. Také je spácháno hromadné focení celé tlupy a je vyhlášena siesta.

 

Po odpočinky a povalování se na skalce vyrážíme z kopce dolu po sněhovém poli k jezeru Kvennsdjoen. Z nadhledu ta cesta vypadá jako malinkatý kousek. V reálu je to výrazně delší. Po zhruba dvou hodinovém poskakování a přeskakování potůčků podél jezera přicházíme k sekvencím můstků, od kterých cesta začíná stoupat směrem do sedla pod vrchol Prestkono (1364m). V sedle se kolem 16 hodiny utáboříme. V rámci dobrovolných aktivit si ještě vylezu na Prestkono a na tábor se dívám z výšky takřka kolmo, kolegové jsou takoví maličcí mravenečci. Pár dalších nadšenců se ještě v době mého vyhlídkového výstupu rozhodlo vydat se na vrchol Veslekoll (1542m) na druhé straně sedla. Chvilku na vrcholu pochodím, posedím a vychutnám tu nádhernou samotu a klid, hotový balzám na duši. Po sestupu se vrhám na přípravu večeře, dnes třeba pro změnu polévku a nějaké další instantní pochutiny. Seskupujeme se tak nějak postupně v centru stanového městečka a na karimatkách odpočíváme, debatujeme a popíjíme čaj. Vládne tu klid pohoda a mír, s přibývajícím časem se postupně jednotlivě vytrácíme do stanů.

Středa 23. 7. 2008

Tak a je tu poslední den putování Viddou. Po obligátním ranním obřadu vyrážíme kolem 8 hodiny na cestu. Dnes nás čeká sestup dlouhým údolím Vivassdalen. První 2-3 hodiny postupujeme podél řeky Kvenno která je hlavním přítokem jezera Holmavatnet. Celou cestu se jde více či méně ves svahu několik metrů nad břehem. Cesta vede téměř neustále kamennou sutí a balvany, takže se pohybujeme přískoky. Procházíme kolem skalní stěny Drykkjestein která je v úbočí vrcholu Veslekoll (1542m). V okamžiku, kdy se řeka vlévá do jezera, se údolí rozšiřuje a kráčíme příjemnou travnatou pěšinou, která je střídána sněhovými poli, mizejícími v jezeře. U konce jezera, kde se začínají opět stěny údolí k sobě přibližovat, dáváme dlouhou pauzu na oběd. Na druhé straně jezera přitahují pohled tyčí se vrcholky Belganuten (1590m) a Brokafossnuten (1549m), jejichž svahy jsou pod sněhem a strmě spadají k hladině. Během pauzy, kdy provedu natankování žaludku a úlevu chodidlům formou shození bagančat se znovu obouvám a vyrážím na foto obhlídku okolí.

 

Cesta začíná stále více klesat a my se dostáváme k můstku pod vodopádem Brokafossen. Jako na povel všichni zahazují batohy a vrhají se na atraktivní podívanou s foťáky v ruce. V klidu si rozložím stativ a počkám, až se poskakující kolegové vyřádí a udělám si pár fotografií tohoto 75 m vysokého vodopádu. Škoda jen že horní hrana je proti šedivé přesvětlené obloze, takže se spíše snažím vyfotit různé části bez oblohy. Asi po 30 – 40 minutách pokračujeme v sestupu. Nějak se začíná výrazně oteplovat a obloha se trhá. Za další hodinu chůze jsme se dostali na dohled jezera Vivassvatnet, kde jsme měli pro dnešní den konec etapy. Jdeme nějak svižněji proti plánu, tak se na chvíli složíme na travnatý hřebínek, během nahřívání na takřka středomořském slunci čekáme na zbytek skupiny. Posedíme, podebatíme a vyrážíme k jezeru hledat místo pro táboření. K jezeru a do míst táboření přicházíme kolem 15 hodiny. Do setmění tedy fůra času. Terén je velmi vlnitý a zem je porostlá hustým kobercem borůvčí. Je celkem problém najít ucházející místo. Nejprve stavíme stan takřka na břehu, ale po nějaké době jej přesunujeme na malý hřebínek a rázem máme nejvýše postavený stan z celé tlupy, při stěhování stanu jsme taková atrakce pro ostatní. Jezero je křišťálově čisté a ledově studené. Vzhledem k tomu, že je venku regulérní třicítka, razíme do vody. Našli jsme mělčinu, kde je vody po kolena a je trošičku prohřátější (tak o 3 stupně) než okolní hlubší voda. Po koupeli ještě vyperu maximum možných svršků. Většina z nás volí volné odpoledne k relaxaci a výhřevu, takže si tak na hodinku zdřímnu. Naši průvodci se mezitím snaží zjistit, jestli už dorazil autobus, který je cca vzdálen dalších 40 minut sestupu u jezera Valldalsvatnet. Když máme potvrzeno, tak je díky velkému vedru domluvena a uskutečněna výprava dobrovolníků pro chmelový mok. Za hodinu a půl jsou naši pivní soumaři zpět a hořké potěšení je tu. Zatím než pivaři dorazili (šel Luboš, výměnou za pivo jsem nachystal večeři) jsme našli takový pěkný dolíček mezi stany, kde se všichni postupně uvelebili. Pohoda, která trvala do pozdních hodin, byla přímo úměrná množství konzumovaného pivního moku a slivovice.

 

Kapitola 6. - Latefossen, Sognefjord, NP Jostedalsbreen, Trollstigveien

 

Čtvrtek 24. 7. 2008

Ráno je obloha jak vymetená, bez jediného mráčku. Po balení nás čeká 40 minutový sestup k autobusu, který parkuje u jezera Valldalsvatnet. Sestup končí u silnice poblíž chaty DNT Middalsbu. Snídaně je naplánovaná až za jízdy. Stejně už nic nemáme, tentokrát nesnášíme jídlo žádné. Naházíme batohy do autobusu, převlečeme se do něčeho civilizovanějšího a pomalu sjíždíme podél jezera k další zastávce, kterou je vodopád Latefossen. Po cestě snídám plechovku výborně vychlazeného ananasu. Latefossen měří 165 m a jedná se vlastně o dva vodopády v jednom - dva prameny se zhruba uprostřed setkávají a dolů už dopadají jako jeden. Latefossen znamená Hřmící vodopád. Vodopád je přímo u hlavní silnice. Jdu se jen tak podívat ani nefotím, protože rozložit stativ na silnici zrovna není ideální, když se k tomu přidá ještě opar a spousta vodní tříště ve vzduchu rozhodnu se foťák ani nevytahovat.

 

Dále pokračujeme kolem Hardangerfjordu na trajekt Brimnes – Bruravik, přes městečko Voss k největšímu Sognefjordu. Následoval další trajekt Sogn Vangsnes – Dragsvik. Cestu jsem buď prospal, nebo se díval po ubíhající krajině. Cílem dnešního přejezdu je kemp na břehu jezera Oldevatn, ze kterého další den jdeme na splaz ledovce Jostedalsbreen. Kemp je menší, prostě takový pohodový, jsme všichni se stany na jedné louce. Už se těším na teplou sprchu, která stojí 10 NOKů. Musím říct, že mi toto zařízení připadne jako nejlepší vynález lidstva, mimo objevu piva. Večeři zvolíme dnes vskutku královskou, pěkně plný ešus dobré lepivé bramborové kaše, vylepšené hroudou nakrájeného tvrdého sýra a kečupem. Vznikla z toho pekelně lepivá a tahavá hmota, huťově ovšem vynikající. Přílohou byla vepřová masovka, vše jsme na konec zaplavili vychlazenou Litovlí. Jelikož nás čeká další den, přejezd a poměrně nenáročný program, tak se večírek mezi stany protahuje do pozdních nočních hodin. To se ráno nebude chtít z vaku.

NP Jostedalsbreen

Pátek 25. 7. 2008

Ráno si dopřávám teplou sprchu probíračku a dokonce se i oholím, byť jsem si řekl, že na to celou dovolenou kašlu. V 8:30 se naloďujeme do autobusu a vyrážíme k splazu Briksdalsbreen. Cesta tam trvá asi 35 minut. Zastavujeme na parkovišti vedle dalších dvou zájezdních autobusů a ověšeni fotoaparáty vyrážíme vzhůru. Jsme tu mezi prvními, takže počet turistů je ještě přijatelný. Cesta vede po udusané „dálnici“ proto by nebyl problém ji absolvovat i třeba v lodičkách. Pro staré a zdechlé turisty jezdí pravidelně tam a zpět vláček. Pěšky je to k splazu tak 20 minut svižné chůze. Venku začíná byt pěkné vedro, takže nás čeká další typický severský den. Na cedulích je vidět úbytek ledu za několik desítek let. S několika dalšími jdeme až na samotný ledovec, kde uděláme několik fotek a mizíme zpět do bezpečné vzdálenosti.

 

Je teplo a co kdyby se nějaká z věžiček splazu nad námi odtrhla. Cestou zpět k autobusu fotím ještě okolí. U autobusu si ulovím vychlazené pivo, zalezu do stínu a čekám s řidiči, až dorazí ostatní výletníci. Další bod naší cesty je vyhlídka Dalsnibba (1476m), která se tyčí nad Geirangerfjordem. Na vrcholu je parkoviště, vyhlídková plošina a prodejna suvenýrů. Vjezd zpoplatněn. Z vyhlídky je nádherný výhled na okolní vrcholy, ledovec Jostedalsbreen a hluboko ležící údolí. Většinou zde bývá za pěkného letního počasí velká spousta lidí, jak tomu bylo i tentokrát. Snažím se odejít bokem a fotím na klidnějších místech. Po 40 minutách tajtrdlíkování na vrcholu, se vracím k spodnímu parkovišti, kde čeká autobus. Cesta vede jak jinak než z kopce a po šotolinové silnici. Občas je potřeba se vyhnout vyjíždějícím a sjíždějícím autům. Fotíme výhledy na druhé straně vyhlídky a v úmorném vedru sestupujeme. K místu srazu se trousíme postupně. Nakonec je rozhodnuto, že přespíme na tomto místě. U silnice se nachází skalnatá planinka, kde stavíme stany, na druhé straně pro změnu říčka s vodou. Najdeme místo pro stan postavíme ho a jdu se svlažit do říčky. Cestou jsem ještě odchycen řidiči a oblažen i osvěžen dvěma pěknými panáky ferneta.

 

Na planině jsou pěkné skalnaté plotny, které jsou prohřáté celodenním sluncem. Na jedné se uvelebuji a chystám večeři. Postupně se začínají přidávat i ostatní a vzniká rozsáhlý debatní kroužek. Autobus je od nás jen pár desítek metrů, takže zásoba piva takřka na dosah ruky dnešní večer vypadá slibně. Ještě během světla obhlížíme místa na večerní focení, všude kolem jsou malá jezírka. Poklidný večer zpestří jen příjezd staršího švýcarského páru s karavanem, který se na chvíli zastaví na kus řeči. Jsou to velmi přátelští lidé, obdarujeme je českým pivem a oni nás skvělou obrovskou čokoládou. Čas ubíhal a obloha se začínala barvit do rudých barev, takže jsme vyrazili na cca hodinové focení. Po návratu jdeme spát a nabírat sílu na další dny.

Orneveien, Norddalsfjord, Trollstigveien

Sobota 26. 7. 2008

Ráno probíhá v naprosto pohodovém tempu. Čeká nás další přesunovací den okořeněný nádhernou norskou krajinou, zpestřený několika zastávkami na zajímavých místech. První, co nás nemine, je sjezd k Geirangerfjordu (fjord je zapsán v UNESCO World Heritage Site), kde je v městečku Geiranger vyhlášena pauza. Většina loví po obchůdcích pohledy a jiné suvenýry. Zhruba po hodině následuje odjezd a cesta vede na místo zvané Orneveien (Orlí cesta). Je to vyhlídka nad fjordem. Nemůže chybět zastávka na focení a jede se dále.

 

Cesta končí v městečku Eindstal, kde nás čeká nalodění na trajekt a přeprava na druhou stranu Norddalsfjordu. Dále si to ženeme po silnici č. 63. Po hodině a půl následuje přestávka. Takže vyfotím několik fotek a aniž by někdo tušil tak za 10 minut přijíždíme k další velmi známé atrakci Trollstigveienu neboli Cestě trollů. Autobus je odstaven na parkovišti a jdeme se podívat na ten zázrak. Výhled je skutečně excelentní, silnice vinoucí se v takřka kolmé stěně vzhůru překonávajíce téměř 900m je impozantní. Rozhled do údolí také stojí za to. V dálce je vidět jedno z ramen Romsdalsfjordu. Sešup po silnici dolů je naprosto suprový, jsem nalepený čenichem na okně a sleduji to nic pod autobusem, některé slabší povahy to vzdávají a loučí se s pozemským životem. Řidiči to zvládli perfektně.

 

Dole se zastavilo na malém parkovišti a šla se fotit snad nejfocenější značka v Norsku (jedná se o značku pozor Trol, foto je v galerii). Cesta dál vede několika hodinovým přejezdem do městečka Otta, kde provedeme útok na místní hypermarket. Jelikož mám masový absťák tak si kupujeme telecí párky, pěkné festovní vakuované balení s mooc nožičkama a k tomu hořčici. Opět ujíždím na výborném jogurtu. Dále pokračujeme přes rekreační oblast Mysusaeter na poslední záchytné parkoviště Spranget, před vstupem do NP Rondane. Jsme vysazeni a vyrážíme hledat místo na spaní. To nacházíme asi 800m od parkoviště v údolí, které vytvořila v jinak totální rovině řeka. Stavíme stan a jdu hledat místo na čachtání v divoké říčce. Voda je super, zároveň jsem objevil pár pěkných míst na focení, kam se vrátím po vydatné večeři. Večeře je přímo masová hromada párků s bramborovou kaší kečupem a hořčicí úplné gurmánské hody (doma to člověk nemusí, tady by se užral). Aby slehlo tak vyrážíme na focení. Je takové příjemné měkké světlo, tak fotíme v takové malé soutěsce, kde teče říčka a v jejím okolí. Poprvé se začínají objevovat ve větší míře komáři, takže je dobré být v pohybu. Všude v okolí jsou nádherné polštáře lišejníků. Večer je tradiční posezení, ale komáři nás brzy zahání do stanů.

 

Kapitola 7. - NP Rondane I. – Rondoslottet, Bergedalstjonnen, Rondvassdalen, Rondvatnet

Neděle 27. 7. 2008

A je tu další den, obloha vymetena jak nad Rudým náměstím před oslavami prvního máje, slibuje horký den. Dnešní program umožňuje první a poslední volbu celého pobytu. Varianta jedna je výstup na Rondoslottet (2178 m) na lehko a návrat na parkoviště, další den rafting na řece Sjoa. Druhá varianta je výstup na stejný vrchol na těžko, postup dál až k jezeru Bergedalstjonnen, další den návrat na parkoviště a sloučení s vodníky. Rozdělení bylo následující 10 bláznů na těžko a 20 vodníků. Kostky jsou vrženy, jdu na těžko.

 

Rondane je typická vysokohorská oblast s rozsáhlými náhorními plošinami a celkem deseti vrcholy přesahujícími výšku 2000 metrů. Nejvyšší horou je Rondeslottet (2178 m). Nejnižší oblasti parku se nacházejí těsně pod horní hranicí lesa, která je přibližně ve výšce 1000 – 1100 m. Klima je zde mírné a relativně suché. Nejnižší oblasti jsou pokryty břízovými porosty a s rostoucí výškou vegetace ubývá. Nad hranicí 1500 m lze nalézt jen nejodolnější lišejníky. V nejhlubším údolí parku se rozkládá jezero Rondvatnet, které od sebe odděluje části Storronden-Rondeslottet a Smiubelgen. Kvůli nízké vlhkosti klimatu neexistují v Rondane žádné trvalé ledovce. V některých údolích se však drží sníh i přes léto. V mnohých částech parku se nacházejí drobná ledovcová jezírka a morény, což typické jsou pozůstatky doby ledové.

Takže je vydán povel na koně a v 7:30 vyrážíme. K chatě Rondvassbu je to 45 minut ostré chůze po pohodlné šotolinové cestě. Cestou nás předjíždí pouze několik prvních cyklistů, kteří startují od parkoviště. U chaty si dáváme drobné občerstvení doplňujeme tekutiny a začínáme pomaličku stoupat vzhůru (chata je cca v 1000 m). V prvním stoupání se dostáváme na krátký hřebínek, kde se cesta rozděluje a je možno postupovat na Storronden (2138 m). My však stále pokračujeme kamenitým svahem směrem k našemu cíli. Po zdolání přibližně 300 metrů převýšení přicházíme do údolí Rondholet, které je z obou stran těsně sevřeno vysokými skalními hřebeny. Na konci údolí je zbytek sněhového pole a také poslední možnost na dlouhé hodiny pro doplnění vody. Zatím držím tempo ve skupině cca 8 lidí, ale to nejlepší je teprve před námi.

 

Na konci údolí je velmi strmý svah stoupající do sedla cca v 1800 m. Terén je velmi kamenitý a prudký, tady už postupuji pomaličku a funím jak lokomotiva. K těmto podmínkám se přidává ještě palčivé vedro a bezvětří. Jsem na konci skupiny s dalšími 6 kolegy, kteří jdou na těžko. Ze sedla je to dalších cca 250 metrů ještě strmějším a hnusnějším terénem na vrchol Vinjeroden (2044 m). Tam dáváme 20 minut odpočinku a docházíme některé kolegy, kteří se rozhodli nepokračovat dále. Toho využíváme a rekvírujeme jim zásoby vody, které nám dochází. Mají to k vodě 45 minut z kopce. Tento krok se ukázal být jako šťastný a prozíravý. V tento okamžik už vidíme nejvyšší vrchol Rondane. Cesta je ještě ale trnitá. Musíme klesnout o 200 m do dalšího sedla a pak teprve hurá vzhůru. Pěkně to deptá a skákání po balvanech taky není nic moc. V sedle se dělá jednomu členu naší skupinky zle ze sluníčka, takže snídaně jde ven. Nějak se špatně v tom vedru ochlazuje, chladí se na sněhovém poli, na které si lehá. Jsme tam cca 30 minut, než je schopen pokračovat pomaličku dále. Vedro je hnusné, aby se mi neuvařila hlava, nacpu do kloboučku hromadu sněhu a mrazím ji. Zhruba v tu chvíli nás míjí první vracející se vodníci. Posledních 150 m je chvílemi lezení, s naditým parohem je člověk nemotorný takže musí dávat pozor v těžkém terénu na každý krok. Ještě 40 – 50 m postupu sutí a jsem na vrcholu Rondeslottet (2178 m).

 

Je zde nádherný kruhový rozhled, v dáli se překrásně lesknou ledovce v pohoří Jotunheimen. Musím si dát chvíli na vzpamatování, jazyk mám regulérně přilepený žízní na horním patře, jsem pokrytý souvislou solnou krustou. Poslední 3dcl vody si vychutnávám jako největší pochoutku. Chvíli ležím ve stínu vrcholového obelisku a pak jdu fotit. Po 40 minutách se skupina vydává na cestu dále, čeká nás dvou hodinový sestup do údolí Langglupdalen o 800 výškových metrů. Terén tvoří kamenné plotny a nepříjemná suť. V poslední třetině svahu je sněhové pole se slušným sklonem, takže hurá na sníh. Dolů je to pěkná lyžovačka, jede to pěkně. Úleva pro kolena je neskutečná, prostě si to užívám. Na konci sněhového pole je říčka, kde si dáváme pauzu a doplňujeme tekutiny. Vypiju skoro dva litry vody a nabírám do zásoby. Cesta dál vede údolím a mírně stoupá. Všichni se už těšíme na konec cesty. Začínají se ozývat první kolenáři. Já jsem zatím v normě, spíš cítím pravý kotník. Než dorazíme na konec, ještě nás čeká přehoupnutí přes 3 mírně zvlněné hřebínky. V 19:30 s obrovskou úlevou shazuji na břehu jezera Bergedalstjonnen batoh, vyzouvám boty a lehám do trávy. Po chvilce relaxu stavíme stan. Nejvíce se těším na vodu v jezeře. Je to sice pěkně studené, ale vynikající solný povlak jde dolů. Dávám chladit vrcholové pivo, které bylo tak teplé, že jsem ho ani na výškové prémii neotevřel. Kousek od nás táboří postarší pán také krajan, u mytí nádobí se s ním dáváme do řeči. Je zde již po páté, dokonce nám skládá poklonu za dnešní trasu na těžko. Dnes večer vládne zasloužená pohoda a tahají se železné zásoby slivovice, kdo maže, ten jede.

NP Rondane II. – Rondvassdalen, Rondvatnet

Pondělí 28. 7. 2008

Poprvé za celý pobyt se ráno cítím jak válečný veterán, říkám si, jestli náhodou nejsou některé části mého těla někoho jiného. Jak to člověk rozhýbá tak to snad bude ok. Hned na startu nás čeká ostrých 450 m do pěkného krpálu. Po sbalení stanů a snídani vyrážíme, za necelý kilometr dorazíme k rozcestí. Jedna z cest vede k hornímu konci jezera Rondvatnet.

 

Z toho místa jezdí lodní doprava, která končí u chaty Rondvassbu. První dvojce se rozhoduje tohoto spojení využít, začínají se objevovat zdravotní problémy a netřeba to lámat přes koleno, přeci jen ještě pár dní je před námi. Popřejeme jim šťastnou plavbu a vyrážíme vzhůru kamenitou stezkou dobýt bezejmennou kótu 1647 m. Na vrcholu dáváme svačinu, času je dost tak není potřeba kvaltovat. Z vrcholu je vidět odstavné parkoviště, které se prozrazuje třpytícími se skly aut. Nádherně je vidět naše včerejší trasa, na druhé straně hlubokého údolí se tyčí vrchol Svarnuten (1840 m). Je to ještě proklatě daleko. Z vrcholu zahajujeme sestup do údolí Rondhalsen. Raději bych rovinku nebo mírný kopeček, členitý terén není příliš ideální a kotník je trochu cítit. Klesání je v celku nudná záležitost a okolí není zrovna také moc zajímavé. Postupujeme podél řeky Rondhalsbekken, která údolím protéká. V proto směru potkáváme první výletníky, kteří zarputile stoupají vzhůru. Za hodinu a půl jsme dole u jezera Rondvatnet. Najdeme při odtokové oblasti pěkný plácek a je vyhlášena polední pauza. Slunce pere jak ďas. Někteří využívají volnou chvíli na koupání, já vrazím do vody jen nohy a pak pochrupuju. Asi po hodině lenošení vyrážíme směr parkoviště. Cesta trvá 45 minut velmi ostré chůze. Na parkovišti se potkáváme s mořeplavci a snažíme se najít stín. V naprosté rovině je to neřešitelné takže se smažíme. Autobus naše záchrana nakonec přijíždí brzo. Bágly narveme do zavazadlového prostoru a sápeme na skvěle vychlazené pivečko, jehož přísun nám zajišťují naši skvělí řidiči. Po prvním doušku se nálada zvedá o milion procent a po druhém jsme jak v ráji. Směřujeme do městečka Otta kde se má nalodit vodní výprava. Dostáváme chvíli na návštěvu obchodu. Dokupuji ovoce, jogurty, jogurtový nápoj a kupuji si nějakou jahodovou roládu. Vzhledem k tomu, že nás čeká kemp tak nabíráme zásoby chipsů, oříšků a jiných pochutin. Dnes nás čeká už jen přesun do kempu u vesničky Galdbygdi, teplá sprcha a odpočinek. Večer pěkně posedíme a necháváme kolovat různé domácí lihoviny. Zde věnuji vzpomínku své dvorní korektorce textu, která má tento den narozeniny, takže dodatečně vše nejlepší.

 

Kapitola 8. - NP Jotunheimen I. – Galdhopiggen

Úterý 29. 7. 2008

Takže dnes je v plánu výšlap na nejvyšší horu Skandinávského poloostrova Galdhopiggen. Osobně dnešní den vnímám jako odpočinkový. Ráno nás autobus vyváží k chatě Juvasshytta (1850 m). Zde následuje výsadek a lovení průvodce. Bohužel na vrchol se nesmí bez kusu lana a úvazku. Cesta na vrchol vede po ledovci a pečliví Norové mají strach z trhlin. Spíše je to dobrý business za půjčení potřebného vybavení a sestavení lanového družstva (spíše štrůdlu) inkasují kolem 150 NOKů. Pouze parta kolem Míry má vlastní vybavení, takže vyráží k vrcholu ihned, jak prozíravé. Nejdřív tajtrdlíkujeme a přebíráme prsní úvazky. Takřka ihned vyrážíme na kraj ledovce Styggebreen, cesta tam trvá asi 30 minut. Na kraji jsou již nachystána lana, na která se navazujeme. Bohužel s námi je tam minimálně dalších 150 lidí.

 

Všechno strašně trvá, lidi jsou neukáznění a pomalí. Průřez tohoto osazenstva je od 10 let do důchodu. Je to děs, je to hrůza tiše závidím Mírovi, ti už jsou určitě nahoře. Když už se dá had do pohybu, tak je to malá úleva, ale opravdu jen malá, většina lidí má problémy s chůzi ve sněhu, částečně si zato mohou sami díky nevhodné obuvi. Jedna postarší Němka je v kopečku každou chvíli na prdeli. Kolega se nad ní slituje a půjčí jí své trekové hole, abychom se vůbec někam pohnuli. Tempo je tak závratné, že za chůze podřimuji. Vysvobozením je příchod ke skalnatému hřebínku. Z tohoto místa se každý na vrchol už vydává sám. Okamžitě se odvazuji a peláším pryč z té hrůzy. Posledních 300 výškových metrů doslova vybíhám, abych si užil volnost pohybu. Vrcholu Galdhopiggen (2469 m) dosahuji kolem poledne.

 

Na vrcholu je to jak na Václaváku. Šílený mumraj, za který může nádherné slunečné počasí. Nenechám si kazit nádherné výhledy a jdu stranou od lidí fotit a v klidu poslat pár SMS zpráv. Všude kolem, se tyčí více jak 2000 m vrcholky, krásně obalené sněhem a ledem, který se pohádkově leskne. Dám si malou svačinu, ještě něco vyfotím a pomaličku se vracím na konec skalního hřebene, kde nás čekají lana. Sraz byl dán na určitou hodinu, průvodkyně si dává ale na čas. Někteří nevydrželi a vyrazili sólo. Není kam spěchat, stejně bych čekal v autobusu, tak že něco ještě nafotím a čekám. Dolu je to stejné utrpení jako nahoru. Po odvázání protahuji krok a svištím k autobusu. Pěkně pivečko za odměnu a po chvíli čekání je zahájen několika hodinový přesun na druhou stranu NP Jotunheimen do oblasti Glitterheim.

 

Kapitola 9. - NP Jotunheimen II. – Russvatnet, Besseggen

Středa 30. 7. 2008

Ráno začínáme odpočítávat poslední dva dny v norských horách. Postupně si to tak nějak uvědomují všichni. Po snídaní se vydáváme asi na hodinový pochod neskutečně nudnou zpevněnou cestou údolím Veodalen k chatě Glitterheim (1347 m). Dnes poprvé nevycházíme komplet, prvních několik invalidů se rozhodne si udělat výlet jen k chatě a následně přejet autobusem a další den podle situace jen krátký výlet. U chaty doplníme vodu, rozloučíme se s nepokračujícími a začínáme stoupat.

 

Cestou v protisměru potkáváme další českou cestovku, postojíme a pokecáme s krajany, oni teprve začínají, tak jim popřejeme hodně zdaru a pěkné počasí. Stoupáme pozvolna do sedla, vlastně cesta vede takřka na vrchol Flestlaegerho (1758 m), na druhé straně sedla je oblý vrchol Hestlaegerno (1950 m). V sedle dáváme pauzu, takže je vyhlášena svačina a odpočinek. V okamžiku příchodu do sedla vyplašíme dva soby, kteří jsou od nás tak 20 - 30 m, jeden je mládě a druhý patrně jeho matka. Během přestávky fotím a dávám oddech nohám.

 

Následuje dlouhý sestup k jezeru Russvatnet (1175 m). Sestup o 600 m mi dává pěkně zabrat, dole u jezera mě už pěkně bolí kotník. Máme dobrý čas a tábořit se má na konci jezera, které je slušně dlouhé, tak nikam nespěchám a vleču se na konci skupiny. Kolem třetí hodiny dorážíme na druhý konec jezera a na plácku pod strmým skalnatým vrcholem Cloptind (1678 m) dnešní putování končí. Na druhé straně jezera se prudce zvedá vrchol Bessmo (2250 m). Stavíme stan a jdu se vykoupat do jezera, venku je teplo, ale voda je opravdu velmi studená, jako by se kolem hrudníku sevřela pevná železná obruč. Ve vodě dlouho nevydržím, tak si sedám na břeh a chladím kotník. Při mražení ve studené vodě se dostavuje totální bolest. Hodím si karimatku před stan a pěkně na sluníčku podřimuju. V okolí se děje totéž. Vaříme večeře, čaje, taháme různé dobroty, sedíme a klábosíme. Vychutnáváme poslední večer v čarokrásných norských horách. Ani nám moc nevadí, že komáři žerou nějak více než obvykle.

NP Jotunheimen III. – Besseggen

Čtvrtek 31. 7. 2008

A je to zde, velké finále. Čeká nás poslední trek a zároveň prý jeden z nejkrásnějších v Norsku. Ráno je zataženo a mlhavo. Vyrážíme dnes poměrně brzy, čeká nás dlouhé stoupání a ve finále ještě delší sestup. Asi hodinku stoupáme mírně podél přítoku jezera a přicházíme k prvnímu strmému místu. Přes dvě sedla se dostáváme prakticky na hlavní zvlněný hřebínek, který strmě spadá do jezera Gjende (984 m). Celou cestu máme polevé ruce vrchol Bessmo (2250 m), který obcházíme. Cesta se neustále vlní, chvíli stoupá, chvíli klesá.

 

U menšího jezera Bjornbalrjorna (1473 m) je vyhlášena pauza. Doplním vodu, protože je to jedno z posledních míst na delší dobu. Nafotím nějaké fotky. Zatím se drží všude opar a oblačnost. Pokračujeme dále, počasí se lepší a hlavní bod dnešního dne je na dohled. Z druhé strany a z nadhledu vypadá impozantně. Vzhledem k postavení slunce budu muset fotit až na druhé straně hřebene. Rychle přecházíme nejužší místo, chceme se totiž vyhnout náporu turistů. Ročně se na tuto atrakci přijde podívat kolem 40 000 lidí, což je vzhledem k počasí jaké zde obvykle bývá velmi vysoké číslo. Za hřebínkem začíná 250 metrové prudké stoupání. Cesta zde prakticky není, je to lezení po balvanech. S těžkým batohem na zádech a brašnou na boku to není žádný med. Na několika místech zastavuji a fotím. Počasí se změnilo a je nádherné azuro, máme královský výhled na temně modré až černé jezero Bessevatnet (1373 m), které je odděleno úzkým pruhem skály od níže položeného jezera Gjende (984 m). Gjende je 18 km dlouhé jezero s nádherně tyrkysovou vodu, je sevřeno strmými svahy po obou stranách kde, dosahují vrcholy výšky přes 2200 metrů a nejširší místo má pouze 1,25 km. No slovy těžce popsatelná nádhera. Bohužel fotí se zde za takové konstelace počasí těžce, z druhé strany se začínají valit hordy turistů, takže nemít je v hledáčku dá hodně práce. Stoupáme a stoupáme kamenitým chodníkem k nejvyššímu vrcholu dnešního dne a zároveň poslednímu v Norsku Veslefjellet (1743 m).

 

Tam se sbíhá několik chodníků, takže je to velmi lidnaté místo. Pokračujeme sestupem k chatě Gjendesheim (984 m), která je v místě, kde z jezera vytéká řeka Sjoa. Sestup je monotónní a ubíjející, je velké horko a všude je potřeba se vyhýbat spoustě lidí. Jediné pozdvižení způsobila nechtěně Jitka při sestupu po hladké a mokré skále poslední dva metry vzala nekoordinovaným pádem. S tím batohem nic příjemného, naštěstí to bylo jen pár odřenin a zafačovaná hlava, která bude potřebovat pár stehů. Takže nás čeká ještě zastávka v nemocnici. Po dvou hodinách docházíme k chatě. Měl by nás vyzvednout autobus, strašně se těším na pivo, je pekelné vedro. Naposledy vyzouvám těžce zaprášené boty a lezu do sandálů. Za odměnu si jdu koupit nějakého nanuka. Po příjezdu autobusu je provedeno bleskové nalodění a vyrážíme směr Lillehammer. Čeká nás tam poslední kemp a patrně i divočejší večírek na oslavu ukončení norského tažení. Kemp je na břehu řeky Lagen a je velmi pěkný. 15 minutová sprcha je přímo božská slast, dokonce se po 14 dnech i oholím, abych neplašil v kempu malé děti. Provedl jsem i smuteční rozloučení s Rejoice kraťasy, které po Pyrenejích už Norsko nerozdýchaly, skončily v koši. Jde se udělat pořádná večeře o třech chodech, na chvíli jsme zahnáni do stanů, jelikož přišla krátká bouřka, teď už může pršet třeba pořád. Dlouho do noci sedíme pod dřevěným přístřeškem a likvidujeme zásoby alkoholu.

 

Kapitola 10. - Lillehammer, Oslo, Kodaň

 

Pátek 1. 8. 2008

Dnes nás čeká půlden v Lillehammeru. Dost času na prohlídku tohoto pohodového malého městečka, které proslavila olympiáda.

 

 

Lillehammer je město v severovýchodním Norsku. V roce 1994 se zde konaly zimní olympijské hry. V roce 2007 měl Lillehammer 25 537 obyvatel. Lillehammer leží 137 km severně od města Oslo, v údolí řeky Lågen, nedaleko jezera Mjøsa. Je to administrativní a obchodní centrum regionu Oppland. Je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování a ostatní outdoorové aktivity. Na zimní olympiádu Norsko vynaložilo dvě miliardy norských korun a je zde vybudováno i olympijské muzeum. Ve městě je historický skansen, kde je soustředěno více než 130 historických budov s ukázkami místní historie a kultury.

 

Touláme se ulicemi, nakupujeme suvenýry a věci na památku pro své bližní. Snažíme se utratit poslední NOKy. Odjezd je naplánován kolem 13 hodiny z parkoviště u hokejové haly. Bereme sebou ještě zpět do Čech raftaře. Nabíráme směr Oslo, kde nás čeká několika hodinová pauza. Jsme vysazeni v centru a vyrážíme na obhlídku města. Začínáme královským palácem (Slottet) je historickou i současnou oficiální rezidencí norské královské rodiny. Byl postaven v 1. polovině 19. století, jako norská rezidence švédsko-norského krále Karla XIV. Všichni vládci spojených království Švédska a Norska sídlili po většinu času v Stockholmu a palác v Oslu využívali jen občasně. Prvním trvalým obyvatelem paláce se tak stal až v roce 1905 první vládce samostatného Norska Haakon VII. Za vlády Olava V. (1957 – 1991) nebyl palác udržován a chátral. Masivní a drahá renovace iniciovaná jeho následníkem a současným norským králem Haraldem V. vyvolala v Norsku kritiku veřejnosti, avšak výrazným způsobem zlepšila stav paláce.

 

Postupně se přesouváme do přístavu, kde vyrážíme do okolí. Jdu se podívat na pevnost Akershus, stavba byla zahájena okolo roku 1300 králem Haakonem V.

Pevnost je dodnes využívána armádou, je však částečně přístupná i veřejnosti. Nachází se v ní mimo jiné hrobky několika členů královské rodiny a dvě muzea s vojenskou tematikou. Z hradeb je výhled na přístav a centrum Osla včetně tamní radnice. Po prohlídce jsem si našel u hradeb lavičku a pěkně se vyhříval a pospával na slunci. V podvečer vyrážíme do Švédska na trajekt z Halsingborgu do dánského Helsingoru.

 

Kodaň

Sobota 2. 8. 2008

 

Ráno jsme se probrali do pošmourného dne na předměstí Kodaně v 7:30 nás vysypaly a vyrazili jsem do velkoměsta. Odjezd byl naplánován na pozdní odpoledne. Jako první, jsme šli navštívit Malou mořskou vílu. Tam jsme se roztrhali na několik skupinek a bloudily městem. Na konec jsme si ustali na la vičkách v parku a několik hodin pospávali. Kolem poledne vyrážíme hledat nějakou restauraci na pořádný oběd. Nakonec vítězí naše masožravost a touha po mase a zvolíme Steakhouse. Nádherně se nacpeme pořádným flákem masa, pečenou plněnou bramborou a vracíme se přes centrum k autobusu. Zrovna jsou zde nějaké slavnosti, takže všude jsou davy lidí. Kolem 16 hodiny s drobným zpožděním odjíždíme na trajekt Gedser – Rostock. Při čekání na nalodění jsme viděli příkladnou nakládačku fotbalovým chuligánům Hansy Rostock od doprovodných policistů. Tato péče pokračovala i na trajektu. Takhle by měli zamést i s těmi idioty u nás. Vyjíždíme večer, takže máme možnost sledovat západ slunce do Baltu, nafotím nějaké fotky, vlastně poslední a jdu ulovit pořádný řízek s hranolkama, žampionovým přelivem a Karlsberger. Celý autobus se cpe o stošest. Kolem 22 hodiny se vylodíme v Rostocku a hurá domů.

 

Kapitola 11. - Domů

  

Neděle 3. 8. 2008

Cesta nočním Německem ubíhá rychle, člověk už neví jak se na sedačce zkroutit, poskládat nebo zlomit. Těším se na něco rovného a prostorného. V Berlíně trochu zakufrujeme, takže máme exkurzi nočním městem. Kolem 5 hodiny ranní přejíždíme hranice a jsme v ČR. V Ústí nad Labem vystupuje první várka, takže se provozuje první loučení. Do Prahy to už jde rychle a kolem půl sedmé jsem vysazen v Letňanech. Odvoz je zajištěn, takže za 15 minut jsem doma ve vaně a posteli.

Norsko je čarokrásná země, plná neskutečného přírodního bohatství. Pokud se podaří takové nadstandardní počasí a skvělá parta lidí je to severský ráj. Pokud někdo má podobné cestovatelské choutky, vřele doporučuji.

 

Zobrazení: 1911